vickfloyd

Začalo to všechno pouhým pohledem na pohlednici. To zní docela romanticky, ne? Musím se vrátit někam do roku 2002, kdy jsme ještě měli s manželkou vlastní podnikání. V Příbrami, odkud pocházím na pěší zoně tzv. "V Pražský" (jak místní užívají) jsme provozovali Pizzerii s rychlým občerstvením. V letních měsících jsme ještě prodávali zmrzlinu a vždy jsme zaměstnávali nějaké brigádnice a už druhou sezonu to byla Soňa (dcera kamarádky mé manželky) v té době asi 19ti letá, která ráda cestovala po celé Evropě, většinou stopem a sama. Jednou přijela stopem ze Španělska i z jakýmsi psem, kterého tam našla nebo kde ho vzala nevím. Zkrátka obdivoval jsem ji za její bezprostřednost i odvahu.

Potom někdy na podzim toho roku přišel do naší Pizzerie pohled z Irského Dinglu z pozdravem od "naší" Soni. Vzpomínám jak jsem držel ten pohled v ruce a díval se vlastně jenom na kopce, kameny, ovce, zelenou barvu v několika odstínech a kousek moře. Uplně jsem zapomněl na práci, na ten každodenní kolotoč a na moment se mi připomnělo mé dětsví, které jsem trávil většinou u dědy na samotě v Ouběnicích, kde jsem prožil báječná léta  za což moc děkuji svým rodičům. Vzpomínám si , asi od svých 8 let jsem trávil každý víkend v létě v zimě na této samotě se svou o rok mladší sestrou Alenou, rodiči, s dědou a pradědou. Bylo to něco nádherného!!! Chalupa postavená v roce 1927 v selském stylu s okolními stavbami jako chlévy, stodoly, kolny, dílny, záchod atd., krásný dvůr se zahradou na kopci a obklopeno ze všech stran lesy. V chalupě starodávný nábytek a hlavně pec, která byla pro nás jako děti uvnitř nejlepší zábavou. Bylo to něco úchvatného v chalupě, kde asi do sedmdesátého roku minulého století nebyla zavedena elektřina, voda, televize atd. pouze petrolejky, večery s vyprávěním nebo  posloucháním povídek s radia. Já s Alenou jsme leželi za pecí, v této hlavní místnosti spal ještě děda, ve vedlejší moji rodiče  a praděda  měl svoji oddělenou místnost.  Pamatuju si jak jsem vždycky nemohl usnout, nebot v místnosti byly takové ty veliké vyřezávané pendlovky, kde jejich pravidelné čtvrthodinové odbíjení bylo krásně slyšet i při zapnuté cirkulárce na dvoře před okny, natož v noci a aby to nebylo málo tak do toho ještě chrápal můj děda, ale opravdu , opravdu poctivě. I přesto jsem měl tuto chalupu ukrytou na kopci uprostřed lesa strašně rád, kde bylo v zimě těžké vůbec se dostat autem, Když napadlo trochu více sněhu nechávali jsme naší Škodu 1000MB dole pod lesem což bylo asi půl kilometru a šli na horu pěšky  a potom táta, máma, a děda s lopatama prohazovali cestu, naváželi popel a písek  a my pak všichni společně tlačili auto až vyjelo na Horu. (tak jsme u nás v rodině nazývaly toto vyjímečné místo.) No prostě nááádhera! Dovedete si jistě představit kolik na takovéto samotě bylo možností zábavy pro nás jako děti. Jenom námátkou  - znal jsem v okolí každé místo, místečko, každou cestičku. Věděl jsem například,kde rostou nejlepší hřiby, měl jsem svoje místo čistě jenom na pravé ryzce, asi nejchutnější houbu co jsem kdy jedl, pouze omyté, osolené a opečené přímo na tálu pece nebo místo na bedly, které maminka obalovala jako řízky nebo kde jsou nejleší ostružiny, maliny, lesní jahody (všechno pravé) atd.atd. Dál nemohu takže se vrátím zpět do tohoto století, do mé pizzerie a zkusím pokračovat.  "Docela pěkný pohled " poznamenal jsem a manželka přitakala. Odložil jsem ho a šel připravovat těsto na pizzu, hamburgery,bagety atd., jako každý jiný den. Více jsme na toto téma nenarazili až na jaře roku 2003.

 Naše rodinná situace v té době nebyla vůbec růžová, podnikání nepřinášelo dost na pokrytí veškerých nákladů, problémy s bydlením, s dětmi, s rodinou,s penězi atd,atd.však to jistě také  znáte. (aspoň někteří z Vás,kteří podnikali a nebyli zrovna dvakrát úspěšní)  Zkrátka a dobře 15.února 2003 jsme to všechno zabalili a stali se nezaměstnanými. Jakž takž jsme vyřešili bydlení a měli spoustu dalších problémů. Vlastně dalo by se celý náš dosavadní manželský a rodinný život označit jako "Z louže do bláta a z bláta do zlata".a pak znovu a ještě jednou a zpátky a znovu, a znovu a.... I přesto, anebo právě proto náš vztah vydržel až do dnešních dní, žijeme dá se říci štastný život a já děkuji za všechno co mám a nemám. Chtěl bych v této souvislosti uvést jednu moji životní zkušenost. Napíši to raději velkým písmem , neboť myslím, že to je velmi důležité. Nazval bych to jako "DĚLÁNÍ NĚČEHO!!!!  Už při pouhém čtení tohoto nápisu nebo hesla, nebo jak to definovat, cítíte tu divnost? Tu energii? Ten náboj?To chvění? Nevím co to je. Možná máte stejný pocit a to je dobře. Je to jediná věc, která mi v takovýchto chvílích pomáhá.

Prostě jít "něco" udělat, prostě cokoliv. Něco udělat a ono se něco stane! Je to něco co mě nikdy nezklamalo. Prostě nečekat na nic a jít to udělat, i když ještě nevíš co. Nemohu si pomoct, ale zatím mi to vždycky pomohlo. Nevím, každý člověk má určitě svůj jakýsi systém, ale věřím,že to musí fungovat i u jiných lidí. Samozřejmě nechci tady nikomu radit co má dělat, prostě toto je moje životní zkušenost a kupodivu to FUNGUJE. Vím, že na toto téma bylo napsáno spoustu knih a přiznávám(zase z vlastní zkušenosti), že jsou to knihy k nezaplacení.Např: od Dale Carnegie nebo Joseph Murphy, což jsou dvě knihy z mých celkově asi pěti přečtených od začátku  až  do konce. Občas mě kamarádi nazývají trefně knihomolem. (konec,odstavec)     Takže bych se zase mohl vrátit zpět k věci a říci, že jednoho krásného dne, bylo to přesně 19.května 2003 jsem si zbalil batoh, koupil letenku a řekl "Jdu zpátky do dětství".  Ráno jsem se rozloučil se svými dětmi Vilémem  v té době 14let a Agátou 10let, kteří šli do školy a já se svojí ženou Evou a kamarádem Petrem vyrazily jeho autem směr Praha. Po cestě jsme se zastavily v Drásově v servisu Citroen, kde jsme měli v opravě naše auto, vyzvedli jsme ho , já se rozloučil s mojí Evou, ona odjela opraveným autem domů a já s Petrem pokračovali na letiště.(omlouvám se, ale v této sekvenci nevím jaké se píše i,y po L, tak jednou píší tvrdé a někde měkké, abych ňák rozdělil spravedlivě).  Na Ruzyni jsem se loučil s Petrem a on říká co by mě mohl dát na cestu a měl tam kazetu Vládi Mišíka "Nůž na hrdle" tak mi ji dal. Byla to taková maličkost, ale později jsem to strašně ocenil, nebot´to byl  vlastně na delší dobu můj  jedinný kontakt s rodnou češtinou když jsem ji poslouchal a vždy jsem si to pěkně užil . Takže někdy odpoledne jsem stál na Ruzyni u přepážky k odbavení pravidelného letu do Dublinu.

Docela dojímavé co?

Vzpomínám si jak jsem se ptal té sličné slečny za přepážkou co mám dělat, protože jsem v životě neletěl letadlem a ona neříkala nic jenom se pousmála. To mi dodalo odvahu. Takže.  Já 43let,ženatý,dvě děti,dlouhý vlasy(tzv."Mánička"),vyučený soustružník,odkojený PinkFloydama,s docela bujnou minulostí,(ale o tom někdy jindy,až budu psát paměti,jestli to nezapomenu), to bude jistě jak angličané trefně říkají "Different story", sedím si v letadle a letím kamsi do neznáma. Vybaven několika cizími jazyky,perfektně ovládám polštinu(má manželka je z Varšavy), dále se slušně domluvím slovensky, rusky(5let povinně na základní škole), částečně německy(5let nepovinněna zš) a z angličtiny jsem znal docela dobře I love you, problem,no problem,ok,sorry,thank you,good,no good,Marlboro,beer,football,come on, let´s go a od mé Evy, která velice dobře umí anglicky a ve vypjatých chvílích užívala na mě nebo na děti "shut up" slušně přeloženo "bud´zticha", jsem si suverénně přistál v 8hodin večer v Dublinu. Vzpomínám si, že ve škole jsme se učili hlavní město Irska jako Dublin, ale naše zeměpisářka Brantlová byla ráda,když jsme znali i druhý název v irštině,který se těžce vyslovoval. Ted´jsem viděl z okénka letadla na letištní hale obrovský osvětlený nápis "Baile Átha Cliath" a hned se mi v hlavě objevila soudružka učitelka Brantlová a její zeměpis. Na to,že jsem měl z toho přeletu jisté obavy nevzpomínám si na zásadnější problémy. Na palubě vše probíhalo v angličtině takže jsem nic nerozuměl, jenom jsem se usmíval, ty stewardesy  se také usmívaly takže to bylo takové celé usměvavé. Byly to Irské Aerolinie(Aerlingus), po přistání  jsem v pohodě vystoupil a spolu s ostatními přicházel k celní a pasové kontrole, kde byly asi tři nebo čtyři přepážky s úředniíky a kolem nich průchod do dalších prostor. V této souvislosti musím podotknout, že v dřívějších letech konkrétně rok 2003 nebylo ještě možno volně si cestovat po Evropě,bylo potřeba mit do jistých zemí vízum,potřebné finanční zajištění,účel cesty atd,atd. Šel jsem společně s davem a vesměs všichni ukazovali nad hlavou svůj pas nebo jiný doklad a procházeli kolem úředníků dále. Usoudil jsem, že se zachovám stejně a šel jsem jako oni se vztyčeným a rozevřeným pasem nad hlavou jako "Starý zkušený letecký cestovatel". Je možné, že tam byly různé nápisy s jistými poučeními, ale i tak bych jim nerozumněl, nevšiml jsem si. Ve chvíli kdy jsem procházel kolem úředníků  jeden z nich zakřičel stop a ukázal prstem na mě, abych šel k němu.Vystoupil jsem tedy z řady a šel k jeho přepážce. Ostatní dál v pohodě pokračovaly,což mě na klidu moc nepřidalo. Ukázalo se , že cestující z tzv."bývalého východního bloku" to mají složitější. Tento úředník ověřil můj pas,letenku a začal mi klást různé otázky. Muselo to být docela komické jak já se svou angličtinou chápu jeho otázky(jakýmsi šestým smyslem jsem si to překládal) a jak mu na ně odpovídám. Viděl jsem,že se stává stále více a více nervoznější tak jsem to chtěl trochu ulehčit a řekl  " Sorry,sprechen sie Deutch? a mírně jsem se jako přátelsky pousmál. On zřejmě o přátelství moc nestál, ba naopak,  viditelně ho to spíše popudilo, takže na ruštinu nebo polštinu jsem se ho už radši neptal. Naše konverzace probíhala asi následovně. On se ptal na to proč tam jedu , kam jedu, jak dlouho tam budu, co tam budu dělat,jestli tam nebudu pracovat, co dělám doma, jestli jsem ženatý, co dělá moje manželka a mnoho dalších stupidních otázek a já mu na ně pomocí rukou a nohou odpovídal. Jako ,že jsem turista,nikdy jsem v Irsku nebyl,chci vidět Irskou přírodu,Irskou kulturu,Irský fotbal,Irský hospody,ochutnat Irský pivo ,Irské ženy atd.atd.On na mě koukal, občas jenom zakroutil hlavou a stále si něco povídal pro sebe a hledal v počítači. To vše trvalo dobrých 20minut a já jsem začínal být též mírně rozladěn a říkal jsem si, že budu bojovat za svá práva a čestně reprezentovat svoji vlast a v případě nějakých problémů budu chtít volat naši ambasádu a přivolat tlumočníka,aby mi pomohli,  abychom se  lépe domluvili, nebot´jsem byl přesvědčen, že jsem nic špatného neprovedl,že nic nepašuji ani drogy apod. Naštěstí k tomu nedošlo a po delším mlčení mi řekl, abych se podíval do jakési čočky (nebo objektivu), kde si mě zřejmě naskenoval a vyfotil. Samozřejmě já jsem se naklonil a přátelsky se usmál do toho objektivu a on zařval "Dont´smilling" a já musel ještě jednou. Poté mi dal razítko do pasu, já řekl "thank you" a v pohodě šel dál. A takto začalo mé působení na Irské půdě. Po této zkušenosti mi bylo jasné,že na mě Irská tajná policie ihned nasadí osobního špióna, který mě bude sledovat na každém kroku a snažil jsem se chovat tedy velice nenápadně. Odebral jsem se k vyzvednutí svého zavazadla k tzv.karuselu(kdo často létá ví o co se jedná) a na tomto karuselu se stále dokola a bezmocně točil už pouze můj batoh. Tak jsem ho bafnul a šel jsem si (opět nenápadně ) sednout do letištní haly. Měl jsem hodně času,nebot´jsem letěl až ráno dalším spojem z Dublinu do Shannonu, což je druhé největší irské letíště a je to na západní straně ostrova kam jsem se potřeboval dostat. Byl jsem poučen z domova o tom, abych si dával pozor na svoje věci , že se všude hrozně krade, tak jsem si sedl na sedačku ,vedle sebe posadil svůj batoh a pro jistotu ho ještě držel rukou. Pozoroval jsem ten ruch na letišti,sledoval nenápadně kdo by mohl být jako ten "estébák" co mě má hlídat,jestli je to muž nebo žena, nenápadně prohlížel kde jsou umístěny kamery a vůbec dělal jakoby nic. V duchu jsem přemýšlel co bude dál. Vyndal jsem z kapsy pas a prohlížel si to razítko, které bylo přes celou stránku, se spoustou anglického textu a datum 4.6.2003. To mě trochu zarazilo a něco jsem si domyslel. Nevěděl jsem co mám dělat, tak jsem vzal svůj mobil a zavolal domů své Evě. Měl jsem takový ten první Alcatel(můj Vilém tomu říkal pádlo) vím,že na něm bylo přes 300Kč kredit,tak volám Evě, že je vše OK a ,že mám akorát v pasu nějaké razítko , snažil jsem se jí přečíst o co jde  a ona stačila říct jen, že musím opustit Irsko do 4.6.2003 a můj mobil zhasnul.Bylo 20.5. Kontroluji si kredit a na něm velká 0.  Mluvili jsme velice krátce.Divný, ale jaksi proti tomu nemohu nic dělat. Pozoruji dál tedy ruch na letišti , ze všech stran se valí lidé a angličtina a najednou zaslechnu jakoby někdo mluvil česky. Je zajímavé jak člověk zbystří a rychle reaguje na svůj rodný jazyk ve změti angličtiny a jiných cizích jazyků. Okolo mě přecházejí dva kluci a jedna holka a dohadují se česky. Zastavil jsem je , dali jsme se do řeči, vyšlo najevo, že jsme letěli stejným letadlem, oni dělají v Dublinu a už to tady trochu znají.Ukazuji jim razítko v pasu a oni mi vysvětlují, že tam je napsáno, že nesmím být nikde zaměstnán, nebo s něčím obchodovat a můj pobyt je pouze do 4.6.2003 jinak se vystavuji možnosti zatčení. To mě teda moc nepotěšili a ptal jsem se co bych měl dělat. Říkali, že mám dvě možnosti, bud´jít na jakýsi úřad(snad imigrační) docela složitě mi vysvětlovali jakými tramvajemi se tam dostanu, tam čekat a vyhlídnout si nějakého sympatického úředníka(úředničku) a když bude mít dobrou náladu tak mě pobyt může prodloužit. A druhá možnost je to risknout.Řekl jsem díky, oni mi popřáli hodně štěstí a už jsme se víckrát  neviděli. Vlastně ještě jednou se uvidíme, ale k tomu se dostanu později.(Aspoň doufám). Jistě se domyslíte kterou možnost jsem zvolil a tak si v klidu sedím dál v letištní hale a sleduji ty kteří odlétají a ty kteří přilétají. Mohlo být tak kolem desáté večer a ráno mi to letí asi v devět takže mám dost času a nemám co dělat jedině čekat. Tak si v klidu čekám, když vedle mě si sednul jakýsi mladík, telefonoval mobilem a slyšel jsem, že mluví jakousi popatlanou ruštinou. Dal jsem se s ním do řeči (opatrně,neboť by to mohl být potencionální  špion), samozřejmě v ruštině napůl s polštinou, protože on byl z Litvy, říkal,že dělal v Dublinu a teď letí za bráchou na Kanárské Ostrovy, kde pracuje a on bude dělat s ním. Celkem přátelsky jsme si pokecali aspoň utekl čas, já jsem mu říkal, že budu hledat práci  v Irsku a on mi dal mobil na jistého Sebastiána (Ital), který mi zajistí za 50éček (euro) ňákou práci když řeknu, že mě posílá Litvin. Také mi nabídl abych letěl za ním na kanáry, že tam je  práce dost. Já jsem mu poděkoval a on odletěl. Čekal jsem celou noc, radši jsem ani nespal ze strachu o své zavazadlo, vzpomínám si, že přišli i místní policajti a kontrolovali mi pas a letenku a všechno ok. Ráno asi v půl desáté jsem odlétal do Shannonu, byly to pouze vnitrostátní linie a letělo nás asi 15 nebo 20 a letadlo bylo ještě dvakrát větší než letadlo z Prahy. Nevím proč, ale sedl jsem si doprostřed úplně sám a zjistil jsem, že sedím na křídle. To křídlo mělo snad 30 nebo 40 metrů délky nevím blbě se to odhaduje, no rozhodně bylo hooodně dlouhý a při tom vzlétání jsem viděl jak to s ním na konci mává a to mi stačilo. Řekl jsem si "Lepší je lítat  v noci" a přestal jsem se dívat z okénka. Jediné co jsem si všiml a co každého z Vás upoutá je pohled na Irskou krajinu ze zhora. Uvidíte krásně čtvercovitě rozdělenou krajinu na zeleném podkladu. Připomíná to  spoustu malých  kousků různě zelené látky  sešitých dohromady. Například nad Evropou vidíte spoustu jiných obrazců a barev což tady není. Bylo to i docela trochu takové tajemné, ale hezké když se poprvé vynoříte z těch mraků tak to působí jako přistání na jiné planetě. Asi ve 12h jsem přistál šťastně v Shannonu . Řekl jsem si klasicky - Problém s razítkem? "To neřééééž " a zapoměl jsem na to. Teď jsem si v klidu šel ke karuselu už bez kontrol -pohodička-  kde čekáme na zavazadla,přemýšlím a prohlížím všechno okolo, lidé si odebírají svá zavazadla, já stále v klidu čekám a jako bych zaslechl své jméno z místního rozhlasu.Nevěnoval jsem tomu pozornost,neboť v tom rozhlasu stále něco žvaněj.Po chvíli zpozorním a opravdu slyším. "Passandrž mistr Skodny bla bla bla  ....... a ofis. Napadlo mě, že se zřejmě mám dostavit do nějakého ofisu tedy kanceláře. Tak tam stojím a říkám si " Á Á  jéje  už mě mají!" "Už mě naměřili" a v duchu přemýšlím o tom nějhorším scénáři. Už si představuji jak mě posílají s eskortou zvláštním letadlem zpátky a pak ta vostuda doma. Tak si říkám co teď vole, vo co de? Co jsem proved tady nebo ještě v Čechách ? Nevim. Tak přemýšlím nahlas, když tam nepůjdu a normálně  se seberu  a (jako nenápadně)  vyjdu ven tak se nic nestane,budu tady někde existovat, ale konec konců Irsko je ostrov a vlastně tady není úniku a stejně mě dřív nebo dýl najdou. Takže tuto možnost jsem zavrhl a řek jsem si slovy klasika "Kdo se bojí s... v síni" a šel jsem hledat nějaký ten ofis. Po delším hledání se dostávám do jakési kanceláře, kde stojí krááásná,ale opravdu krááásná blondýnka celá v zeleném slušivém stejnokroji  "Aerlingus", úplně jsem pookřál a ukázal svůj pas.Ona byla velmi sympatická,usměvavá a strašně se mi omlouvala. To jsem usoudil podle toho, že často říkala sorry. Ptala se mě na mé zavazadlo, ukazovala mi na obrázcích, který druh,typ a barva to je a když vše souhlasilo tak mi sdělila,že mé zavazadlo bylo zaměněno do jiného letadla. "Tak tomu se říká u nás zákon schválnosti" prohlásil jsem a smál se, ale ona nic nerozuměla a taky se trochu smála a vzpomínám si jak jí to opravdu slušelo.(Mimochodem ted´vím,že v angličtině toto nazývají "Murphys  Law" tedy Marfiho zákon). Řekla,že moje zavazadlo přiletí dalším letadlem z Dublinu do Shannonu asi za tři hodiny. V duchu jsem se zaradoval, že ho nezaměnili například do Tokia nebo do Buenos Aires, protože bych na něj mohl čekat také třeba týden. Ona byla velice příjemná a stále se omlouvala, ptala se v kterém hotelu jsem ubytován a,že mě přistaví taxi a na jejich náklady odvezou a zase přivezou atd. A já složitě vysvětloval, že nemám rezervován žádný hotel, že spím kde mě napadne a,že si klidně ty tři hodiny počkám a jestli by nechtěla zajít se mnou třeba na kávu jako kompenzace. Bohužel nebylo z toho nic ,( jak jsem později poznal Irky si ne zrovna dvakrát rády zadávají s cizinci, není to jen má zkušenost, ale mám to potvrzeno i od jiných kolegů cizinců, ale to vůbec není v této chvíli podstatné), podstatné je to , že jsem celý štasten  vyšel z odbavovacích prostor a procházel se v letištních obchodech, popíjel kávu ,  zabíjel čas a vůbec pěkně si to užíval.Využil jsem jednu dobrou radu od Soni a  šel si přetermínovat mou zpáteční letenku za poplatek 50 éček, na maximání možnou dobu pobytu což bylo tehdy 3měsíce tedy do 20.8.2003.  Ještě na vysvětlenou, před vstupem do EU nebylo možné vycestovat bez zpáteční letenky a já měl původní zpáteční termín tuším na konec června. Byl to docela dobrý trik, všichni na tom vydělali. Po třech hodinách přiletělo ono letadlo a já měl zase problém dostat se zpět do odbavovací haly pro mé zavazadlo, nebot´ bez platné letenky to není možné. Po delším přemlouvání a přivolání těch správných osob mi přeci jen bylo umožněno dostat se zpět ke svému batohu. Takže asi ve tři odpoledne konečně opouštím letiště a vyrážím na stopa do mého cíle, tedy do Dinglu. Ještě jsem zřejmě nestačil říct,že  v mládí mým nejoblíbenějším dopravním prostředkem byl stop. Za našich mladých let se stopovalo úplně nádherně, ještě nebyly žádné dálnice,lidé hodně brali a vždycky všude jsem se dostal a například autobus nebo vlak to nás nezajímalo To bylo pod naši "úroven". Jezdili jsme zásadně po jednom a vždycky jsme se sešli v cíli. Sjezdili jsme hodně po Československu, do východního Německa,také jsme dojeli do Bulharska a Varšavy. Jinam to normálně nešlo, ale to už není pravda.Závidím mým dětem,že mohou dnes se zbalit a jet svobodně kam chtěj!!!  Nemyslím si ,že by to bylo něco vyjímečného prostě tak to bylo a také dnes když mohu tak beru stopaře, protože mě taky brali. Vyrazil jsem tedy s mapou v ruce a batohem na zádech na nejbližší silnici. Hned při prvním vstupu do vozovky je třeba si uvědomit,že v Irsku je všechno obrácený , včetně jízdy po levé straně, což znamená přeorientovat se do leva. Je velmi nebezpečné přecházet vozovku "po našemu" nebot´ auta přijedou úplně z jiné strany než normálně čekáte. Nikomu nedoporučuji toto podceńovat , mluvím z vlastní zkušenosti. Jak jsem vyšel ven ucítil jsem takový  ten divný pocit,sám ,volný,v úplně neznámé zemi, plný očekávání a možná i trochu strachu jak to vlastně všechno dopadne. Nedošel jsem ani k místu,kde by se dalo dobře stopovat a najednou u mě zastavilo auto, otevřely se přední dveře, já koukám,že tam není volant a z vedlejšího sedadla se na mě vyklonil nějaký občan a na něco se mě ptal. Po chvíli dohadování jsem zjistil,že mě chce svézt. Okey, ukázal jsem mu na mapě Dingle, ale on jel pouze do prvního většího města( Limerick) asi 20km. Je to na irské poměry docela velké město,myslím tak asi jako Pardubice. Do Dinglu jsem to měl nějakých 200km. Nevybavuji si toho člověka,ale vím,že mi chtěl hodně pomoci(což je v Irsku úplně normální a tato vlastnost Vás bude všude provázet), tak mě zavezl do centra Limericku na autobusové nádraží a odtud, že mi pojede autobus do Dinglu. Hezky jsem mu poděkoval a vyrazil jsem z centra zpět tou samou cestou na výpadovku, takže jsem ztratil spoustu času a s těžkým batohem jsem se docela zapotil. První co na Vás při chůzi po Irsku zapůsobí je odlišná architektura domů, obydlí a vůbec všechno okolo. Například co Vás úplně praští do očí jsou barvy! Myslím barvy fasád rodinných domů,různých stavení, hospůdek atd. Je to až neuvěřitelné jaké zde uvidíte barvy na fasádách. Mohu říct,že jakoukoliv barvu si představíte tady ji můžete najít na domě. Ze začátku to pro mě byl v některých případech krajní nevkus a kýč, později jsem si na to i zvyknul a  nakonec se mi to po těch letech začalo i líbit. Zřejmě jsem objevil i důvod proč to tak je a myslím si,že oni (jako irové) jsou kolem sebe  ze všech stran obklopeni tou jejich  zelenou barvou v tisících odstínech a proto si ty své domečky a hospůdky malují na různé barvičky, aby to měli veselejší.  Aspoň to je taková moje domněnka. Pamatuji si jak jsem stál na výpadovce z Limericku a učil jsem se stopovat levou rukou. V mém případě to byl trochu problém, nebot´ mám na levé ruce úraz. V mládí když mi bylo asi 18 jsem stavěl s rodiči dům a z mojí nepozornosti se můj palec na levé ruce dostal do kladky stavebního vrátku. Palec byl téměř utržen a já se nemohl smíchy udržet, jak si jistě dovedete představit. V nemocnici mi doktor sdělil, že mi ho musí amputovat, že se nedá nic jiného dělat, což tenkrát v té době byla zřejmě běžná praxe,nevím. Vzpomínám si ,že jsem ho doslova uprosil at´mi to ňák přišije a já si s tím už poradím sám. Dopadlo to celkem dobře , akorát v něm nemám potřebnou sílu a omezený pohyb směrem nahoru. To znamená, že při stopování levou rukou můj zvednutý palec není skoro vidět a vypadá to jako bych měl zaťatou pěst. I přes tento handicap jsem se chytal celkem dobře a stopování po Irsku vřele doporučuji. Jednak proto, že v Irsku není vytvořena dálniční síť a po vedlejších silnicích se aspoň mě vždycky lépe stopovalo a také proto,že Irové rádi pomáhají bližním a často Vám zastaví. Takže přes Limerick,Adare,Newcastle West,Listowel jsem se na několik způsobů dostal až do Tralee, což je něco jako okresní nebo krajské město hrabství Kerry,kde leží Dingle. Poznal jsem hned na začátku, že Irové (a také mě vezla jedna Irka) jsou fajn a zajímavý lidé.  (Aspoň pro mne.)Například jedete v Irsku autem a všichni se zdraví. Zpočátku jsem si myslel, že to jen někdo a někdy, nebot´ jsem vždycky viděl jak při míjení rukou nebo aspoň zvednutím prstu na volantu pozdraví. Dnes vím , že zdraví všichni a všude. Bezpečně poznáte cizince, nebot´ten nezdraví.  Vzpomínám si v dětství , že se také zdravilo, například jsme měli zelenou tisícovku MB a otec vždycky zdravil nebo zablikal když jelo stejné auto, dále se zdravily autobusáci, náklad´áci , kamioňáci a dnes už nevím, asi se to vytratilo. Přiznám se, před odjezdem jsem měl jisté pochyby jak se ke mě  Irové zachovají, ale mohu říci,že jsem byl překvapen jejich vlídností a lidskostí. Ocitl jsem se v jiném světě, v jiném čase, v jiném prostoru, v jiném tempu,v jiném ovzduší a úplně jsem cítil ve vzduchu takovou pohodu,relax, no prostě dělalo mi to dobře. I když nebylo slunečné počasí(mimochodem na slunce se do Irska zrovna nejezdí), samozřejmě mi po cestě také pršelo,nijak mě to vyloženě nevadilo. Bylo asi osm hodin večer když mě přivezl do Tralee jistý mladý úředník v kravatě, který mě ještě asi čtvrt hodiny vozil po městě a ukazoval zajímavá místa jako radnice,soud,kostel,náměstí,aquapark,Tesco,Mc Donald atp. Nakonec mi zastavil na perfektním místě na konci města, přímo stvořeném na stopování,tzn.výjezd ze zatáčky takže auta nemohou jet moc rychle, krátká rovinka trochu rozšířená do jakéhosi servisu takže auta v tom místě měly dost místa i času na zastavení. No prostě ideální místo na stopa!  Já jsem tam stál asi  hodinu a nechytil jsem se. Zkrátka není vždycky posvícení a tak jsem usoudil, že se musím někam pohnout. Bylo určitě po deváté večer, trochu začínala tma, zvedal se vítr a vypadalo to na déšt. Přemýšlel jsem co budu dělat, do Dinglu jsem to měl ještě něco přes 50km. Věděl jsem,že s těžkým batohem na zádech, za dosti silného větru,nebot´odtud už je vidět na otevřený Atlantik, s pomalu sílícím deštěm tam těžko dojdu, ale řekl jsem si , že něco udělat musím ( moje pomůcka "Dělání něčeho")  a zkrátka jsem šel. Ušel jsem asi jednu míly jak zde užívají a dostal se do vcelku pěkné vesničky jménem Blenerwille, kde je krásný starý zachovalý větrný mlýn. To už byla tma a pršelo. Na štěstí ve vesnici byla benzínová pumpa "Total", kde jsem si sedl a schoval před deštěm. Moc aut už nejezdilo, tak maximálně jedno za čtvrt hodiny , nebot´ zde už je konec světa a příští stanicí je Amerika. A tak pomalu jsem si vyhlížel místo kam si hodím spacák až na pumpě zavřou,nebot´ to bylo aspoň pod střechou.  Myslel jsem, že tu přespím a ráno budu v klidu pokračovat, když v tom mi blesklo hlavou pravidlo č.1 "Nikdy se nevzdávej!!!" Sebral jsem se v tom dešti a postavil pod lampou na stopa a říkám "Musíš"! Asi třetí auto mi zastavilo na které nikdy nezapomenu. Těžko se to dá popsat,chtělo by to prostě takové momenty mít nahrané na kameru. Jistě to znáte , jsou zážitky které jste prožily, ale už nikdy se to nedá tak věrohodně popsat nebo převyprávět , prostě se to musí zažít.  Tak dobře, zastavil mi starý Wolksvagen bus asi ten pro 6lidí, totálně zrezlý a rozchraštěný. Za volantem "Hapka", tak já mu říkám, dodnes ho potkávám on si mě už nevybavuje, ale pokaždé mi připomene naše setkání. Podoba jako ten zpěvák jen vlasy ještě víc šedivý a rozcuchaný, vysoký přes 2metry, stále ty stejný velký sandály (č.13 a víc) na boso, které nosí celoročně , ( to je jedna z výhod v Irsku, můžete chodit celý rok v jedněch botách) , špinavý nohy a z plynem na podlaze projížděl v noci po místních v těchto končinách úzkých a nebezpečných serpentýnách. Já seděl vedle něho, na klíně držel svůj objemný batoh, za mnou asi jedno sedadlo  a pak už jenom velký bordel. Na tom sedadle seděla jeho žena, která něco řekla a histericky se pořád smála. Byly tam ještě dvě menší děti, jeden pes a z krabice vylézaly další štěňata, všude to po nás lezlo,skákalo a kňučelo, my v autě všichni  lítali sem tam, jen Hapka s obouma rukama na volantu, který se dal jen  ztěží udržet a třásl se jako Jarda  Dušek v "Pelíškách" když předváděl  "Vyděržaj pijaniér"  a do toho všude dokola plno  smradu, zřejmě z těch psů nebo nevím. Těžko, opravdu těžko se to  dá vylíčit, prostě takovou jízdu je potřeba si zažít. V noci přes stěrače toho na cestu moc vidět nebylo, ale  jsem zjistil, že to bylo vlastně k dobru, nebot´ později když jsem viděl kudy jsme jeli , nebyl to dobrý pocit. Vezl mě asi pouhých 20km, ale nikdy na to nezapomenu a když zastavil ve vesnici jménem Anascaul, kde nedaleko je podle mě nejkrásnější pláž na světě (k tomu se ještě vrátím) s tím, že odbočuje jiným směrem, vůbec jsem neprotestoval jenom děkoval a děkoval. ( V duchu v prvé řadě mým rodičům,rodině,manželce,sestře,dětem,sousedům,spolužákům,známým,příbuzný,přátelům, bohu atd.atd.) Zkrátka bylo asi půl jedenácté večer, totální tma,déšt a já stál asi 20km od cíle ve vesnici kde už ale  nikdo nejezdil. Když náhodou jelo ňáké auto tak jsem stopoval tím způsobem,že jsem rukama prosil. Dá se říci, že jsem toho měl už docela dost a zřejmě bych do cíle se dostal až druhý den,kdyby mi nezastavil jeden mladík. Ten mě dovezl až do Dinglu(cíle mé cesty) a zastavil před "Half Door" což je název jedné z mnoha zdejších restaurací, kde jsem měl kontakt od "naší" Soni na jistou Pavlínu. Asi v půl jedenácté večer jsem se usadil na báru i se svýma báglama, mírně umordován, ale šťasten, dal si jedno pivko a zeptal se na Pavlínu. Za chvíli se vynořila Pavlína, v životě jsme se neviděli a když jsem řekl, že jsem od Soni, všechno bylo OK a velice dobře se ke mě zachovala. Počkal jsem na ni až skončí práci, což bylo někdy před půlnocí a společně jsme odešli do jejího tehdejšího domu kde bydlela. Byl to dům majitele restaurace, kde byli ubytovaní jeho pracovníci. Takže kromě Pavlíny tam bydleli ještě Milan také Čech, Alan(Rumun) a Marry(Irka). Milan, Pavlína,ale i Ali a trochu i Marry lehce bláznivá Irka (z našeho pohledu jich tu bylo docela dost, nebot´tito ostrované jsou v leččems velmi odlišní) , ze mě byli celkem nadšený, nebot´jsem přivezl Becherovku,Fernet,český chleba,paštiky,konzervy atd.,takže jsme si udělali celkem slušný párty a seznámili se. ( Asi až po roce jsem se něco dozvěděl o Marry a k tomu se ještě vrátím) Byl tam jeden volný pokoj v kterém jsem přenocoval. Druhý den oni šli do práce a já na ně čekal odpoledne až přijdou.Řekli mi jak to tady chodí, co dělají, dali mi pár tipů na práci atd. Musím říci, že mi v tyto moje první dny moc pomohli za což jim upřímně moc děkuji. Večer mě vzali do jednoho "pubu" (což jsou místní hospody), nazýval se O´Connor (ale to jsem tehdá netušil a i to že se stane na příštích pět let jedním z mých nejoblíbenějších)  a vzpomínám si, že se mi tam strašně líbílo. Byla tam skvělá nálada a parta Češi,Irové,Francouzi,Angličani, Španělé aj. se všemi jsem se seznamoval a ačkoliv úplně bez jazyka jsme se perfektně bavili , hrála muzika a bylo fajn. Poznal jsem jistou Francouzku Stefanii (velice příjemná) a potkáváme se v Dinglu dodnes. Je to hezké přátelství, nebot´kolikrát se nevidíme třeba celý rok a pak když se potkáme pokecáme jako bychom se neviděli včera. Druhý den ráno mi bylo řečeno, že si budu muset najít jiné ubytování, nebot´ s Čechy v jejich domě už nebudu moci déle přespávat, že by s toho mohli mít problém, řekl jsem "ok nou problem" , oni mi dali ještě pár tipů na ubytování, poděkoval jsem a řekl brzy se uvidíme. Jeden tip byl hostel(něco jako turistická ubytovna)  jménem Grapenwille, myslím, že funguje dodnes i když jeden čas byl k pronájmu a chvíli jsem o tom uvažoval, nebot´ zde je to docela slušný byznys. Vzpomínám si jak jsem zazvonil na dveře a otevřel mi nějaký černoch, nebo takový afričan (později jsme byli kamarádi a občas chodili na pivo), nemohu si ted´ vzpopenout na jméno, ale byl to takovej sympaťák a hezoun, neměl problém s holkama a vím, že i Češky s ním byly.. Jako majitel hostlu se denně setkáváš se spoustou různých lidí což by se mi na té práci určitě také líbilo. Zeptal jsem se ho kolik stojí nocleh u něj (všechno svojí chabou angličtinou) on říkal 10euro za noc, ale momentálně, že má plno a já jsem viděl opravdu tam bylo dosti různých lidí holky,kluci mluvili různými jazyky, já jsem ho chvíli přemlouval jestli by nenašel nějakou přistýlku nebo tak, protože jsem měl trochu strach kde budu nocovat, ale opravdu nešlo to, ale poradil mi ,že bych to zkusil ještě na jednom místě tak jsem mu poděkoval a šel. A vlastně toto byl rozhodující moment pro můj další život. Kdyby mě tenkrát ten černoch ubytoval, zřejmě by se můj osud točil jiným směrem. V životě už to tak bývá a jistě mi dáte za pravdu, že zdánlivé maličkosti kolikrát rozhodují o velkých věcech. No co smutný jsem odešel a hledal tu druhou adresu. Musím podotknout,že zde v Dinglu je jedna velká výhoda,že všude se nechá jít pěšky nebot´je to menší městečko asi s tisíci obyvateli. Geograficky je to nejzápadnější město v Evropě (samozřejmě kromě Islandu) ,je to typicky turistické město a je jedno z nejznámějších v Irsku a prakticky každý tu zná Dingle. V sezoně se počet jeho obyvatel až  pětinásobí! Takže například přes zimu potkáte na ulici pár člověků a přes léto se těžko prodíráte chodníkem přes  davy cizinců. Po kratším hledání jsem to našel a zazvonil na zvonek. Otevřel mi docela zajímavý týpek (srandově se smál) a tak jsme se různě domlouvali a vylezlo zněj že má volno, ukázal mi pokoj kde byly tři dvoupatrové postele, na jedné byly nějaké věci, tak jsem si jednu vybral, cena byla stejná a když jsem chtěl platit mávnul rukou a řekl příště a smál se svým typickým smíchem, který neumím ani napodobit. Řekli jsme si OK a on odešel. Později jsem zjistil,že nejpoužívanějším slovem tady je  OK a NO problem na rozdíl od domova kde to bylo naopak. Sedl jsem si na postel a přemýšlel jak začít. Dingle je vlastně městečko kde je každý druhý dům hospoda nebo B§B. Těch hospod (Pub) jsme jednou napočítali asi přes padesát, což jistě uznáte, že na městečko asi jako u nás Milín je slušné. Jenom ještě na vysvětlenou kdo nevíte co je B§B (Bed § Breakfest) (postel a snídaně) je po celém irsku, ale i v Anglii nejrozšířenější způsob ubytování, něco jako u nás soukromý penzion. To znamená, že hlavní zdroj práce pro nás "odjinud" je v restauracícha těchto B§B. A opravdu , když jsem jsem přišel nebyl problém sehnat práci v restauraci, nebot´ bylo na většině restaurací za oknem vidět nabídku na práci. Většinou to byla práce na mytí nádobí (to Irové  skoro nedělají) i já jsem to považoval za něco podřadného, nepředstavitelného, nebot´jsem si myslel , že to je ženská práce. Ale brzy jsem se přesvědčil o opaku. Během prvních dvou, třech dní jsem se seznámil se všemi Čechy co tu tehdá byly, hlavně večer na pivu nebo u někoho doma na tzv, " České párty". Neznaly jsme se , ale atmosféra byla úplně skvělá nebot´ v cizí zemi jsme si byly hodně blízcí a pomáhali si navzájem. V té době nás tam mohlo být tak deset, dvanáct. Samozřejmě, že tímto stylem bych dlouho nevydržel (myslím finančně) tak jsem si začal hledat práci. První a zároveň poslední prací pro mě byl námořník neboli rybář. Úplně náhodou jsem stál u baru v "John Bennys" a vedle byl kluk s holkou a bavili se francouzky. Po chvilce přišlo na to, že jsme se setkali před tím někde na pivu ( zřejmě v O´Connor) a oni na mě "Hi" ("Haj" všeobecný pozdrav) a,že si mě pamatují a já říkám ,že taky a slovo dalo slovo a ňák už ani nevím jak jsem jim naznačil, že hledám práci. Moje angličtina byla úplně nulová , ale stejně když  člověk se potřebuje domluvit tak se domluví , je to zajímavé , ale funguje to. On říká , že zrovna někoho shání k sobě na záskok za někoho na lod´ jako rybáře. Říkal , že se pojede asi na dva dni a , že si můžu vydělat asi 300-400euro podle úlovku. To byly v té době slušné peníze, nebot´ v restaraci se na to dělá celý týden. On se mě ptal jestli se mi dělá špatně třeba na kolotoči nebo tak, já říkám , že ne , a že to bude dobrý, že to zvládnu. Docela jsem se těšil na novou věc a ňáký dobrodružství. Říkal , že budeme ve třech já, on a kapitán, místní Ir. Řekl jsem "OK no problem"  a ještě si vzpomínám jak mi malovali na papír , kde bude sraz v přístavu a ,že to bude ve 2h v noci. Ta jeho holka mi namalovala na papír půlměsíc jako ve 2h v noci abych to nespletl, protože opravdu ta domluva byla se mnou dost  složitá. Tak jsme se rozloučili a s radostí , že si vydělám své první éčka jsem šel se pomalu připravit. Tak teda ve 2h ráno jsem stál na domluveném místě, oni už tam byli, byla tma, nalodili jsme se a vyjeli. V duch u jsem si plánoval jak se naučím trochu nového řemesla, uvidím široký Atlantik a vůbec těšil jsem se na to a byl jsem  psychycky i fyzicky  na tom dobře. Ale to co přišlo předčilo všechna moje očekávání. Vyjeli jsme na širé moře, byla úplná tma jen na lodi bylo trochu světla tak jsme seděli popíjeli čaj a povídali. Netrvalo to dlouho a pomalu jsem začínal pociťovat takové divné šimrání, jako na kolotoči. Musím se přiznat, že tyto atrakce jako na pouti vůbec nevyhledávám. Zřejmě to na mě začínalo být vidět a ten francouz, jmenoval se Sebastian se mě ptal "Everythink OK? "  Já říkám  "OK", ale v podstatě jsem lhal. Za chvíli mě to koplo a běžel jsem nejkratší cestou na palubu a vyzvracel přes palubu. (prvně)  A tím to začlo. Ještě mi Sebastian dal nějaké prášky proti zvracení , ale to nic nepomohlo. Kapitán se mě ptal jestli už je to dobrý, já říkám jak všechno vyzvracím tak to bude dobrý , on se na mě podíval a řekl "Nebude". A měl pravdu. To co se dělo bych nepřál ani nejhošímu kámošovi . Lod´ kterou jsme pluli byla celkem malá kocábka, takže na palubě to pěkně houpalo. Počasí zřejmě nebylo moc příznivé (nevím nebylo nic vidět,pouze slyšet a cítit na vlastní kůži.) Nevím co se to dělo , ale přirovnal bych to jako když sedíte na lochnesce,řetízáku a centrifuze dohromady.  At´jsem seděl,nebo chodil,nebo ležel nic nepomáhalo, stále jsem odbíhal se vyprazdňovat přes palubu. Toto trvalo několik hodin a viděl jsem že se rozednívá. Mohu potvrdit, že jsem se totálně vyprázdnil a nikdy bych tomu nikomu při vyprávění nevěřil , to se prostě musí prožít! Například už jsem neměl ani co vyprazdňovat a stále jsem musel. Třeba jsem se napil jenom trochu teplého čaje, nestačil se ve mě ani ochladit a ještě teplý letěl ven.Sranda byla když jsem šel na palubu tak podél na zábradlí seděli racci, ale ty byly jako velké kachny a já jsem se  zprvu bál a říkal jsem si v tomhle stavu když by se na mě vrhly (bylo jich aspoň 50) tak mě uklovají. Naštěstí vždycky mi uvolnily místo a pak se tam zase vrátily. Při lovení jak rybáři vytahují sítě a potom po vytřídění  se hází nepotřebné živočichy nebo zbytky zpět do vody, takže můžete vidět jak každou rybářskou lod´doprovází hejna racků a jiných ptáků. Takže úplně vymordovaný, bledý ,hlava se mi točila,vysláblý,jako opilý , prostě jsem byl k neupotřebení. Jediný co jsem si přál bylo  at´už to skončí a někdo zastaví tu točící zeměkouli. Kapitán věděl hned, že se mnou nic už nebude tak mi dal velký černý igelit´ák a řekl at´ si lehnu do podpalubí a zkusím spát. Problém byl v tom, že se to nedá ani pořádně zaspat, prostě si to musíte protrpět. Takže jak jsem se těšil,že uvidím něco z rybářského řemesla tak jsem neviděl nic. Akorát v jednu chvíli jsem matně zahlédnul jak dole Sebastian klečí obklopen dokola haldou ryb a všelijakou mořskou havětí, strašně to smrdělo a on to asi třídil a kuchal. Myslím ,že ani ta práce by pro mě moc nebyla. Stále jsem se modlil at´už tu lochnesku někdo vypne. Zřejmě při mě asi někdo stál ,protože přišel Sebastian a měl dobrou zprávu, že se musíme vrátit, protože vrtulník hlásil stáhnout se do přístavu kvůli špatnému počasí. Takže místo dvou dní jsem strávil na moři asi jeden den, ale nikdy na to nezapomenu a ještě dnes když je mi občas špatně a musím zvracet  tak si vždycky vzpomenu na tento zážitek. Když jsme přistáli v přístavu tak jsem jen  řekl "Bye,Bye" a vstoupil na pevninu. Vzpomínám si , že když jsem šel těch prvních 50,100metrů ještě jsem se houpal, ale zařekl jsem se, že půjdu dělat cokoli. "  Ale na pevnině!!! " Jěště když jsem seděl v "Marina pubu"  na baru abych si dal Guinnessa na to ,že jsem to vůbec přežil,tak jsem cítil jak se to se mnou houpe. Po této zkušenosti jsem zjistil, že v námořnictví nebo v rybářství zřejmě kariéru neudělám a jediný kdo z toho měl upřímnou radost byla moje máti, která když jsem ji napsal sms ,že se budu plavit s rybářema na lodi měla o mě strach.Později když jsme se o tom bavili u  piva zkušený rybáři mi říkali, že je možný  to jako překonat, třeba po třech ,čtyřech dnech na moři, že si na to člověk zvykne a pak to nic nedělá. Možná je to pravda , ale já jsem to už víckrát nezkoušel, tak nevím. Nu což, na pozítří jsem si šel po Dinglu hledat jinou práci. Měl jsem docela štěstí když jsem se ptal na jedné stavbě, kde se stavěly tzv. Holyday house,(které jsou tu všude kolem dokola)  ten šéf se mě ptal jestli to umím a já samozřejmě říkal No problem.  Nabyl jsem v cizině takovou zkušenost a poté jsem to učil i ostatní Čechy nebo jiné národnosti , kteří hledali práci, že je třeba vystupovat velmi sebevědomě a ničeho se nebát. Zvláště holky, ale někdy i kluci naříkali já tu práci neumím,játo nezvládnu, já neumím anglicky atd.atd. Říkal jsem jim nikdy neříkej, že to neumíš nebo že to neznáš, jinak neseženeš žádnou práci. Musíš dělat "Brouka Pytlíka" , všechno vím,všechno znám, všude jsem byl nejmíň třikrát a ono to ňák dopadne když teda nejsi úplnej lempl. A později mi dávali za pravdu.On řekl Ok  a ráno v 8h nástup. Byl jsem rád a ráno před osmou jsem byl na stavbě. Nejsem sice zedník,ale s rodiči jsem kdysi postavil rodinný dům a poté ještě několik různých staveb, takže částečně jsem se to naučil. Zdejší stavitelství je trochu odlišné od našeho ,ale dá se to zvládnout, když člověk rozumí o co jde. A to já jsem moc nerozuměl. Právě se dělaly vnější omítky na těch domcích a mistr mi řekl, že budu nahazovat. Pamatuji si, že se jmenoval John a byl takový menší typycký Irský sedlák.Celkem to byla parta asi deseti Irů. Předně jsem dostal na hlavu helmu a obléknul žlutou reflexní vestu . Potom mi dal do jedné ruky takový jako dříve měli rytíři štít tvaru čtverce asi 40na40cm s držadlem uprostřed a do druhé ruky plechový  obdélníkový klet´ák , který se u nás používá při stěrkování.  Koukal jsem na to jako z jara,  on na mě taky a říkal něco jako abych dělal. Potom naštvaně to vzal do ruky a ukázal mi to. Přidělil mi jednoho přidavače a začal jsem. U nás se omítky většinou nahazují a u nich zase natahují. Tyto omítky se dělají z betonové malty takže když trochu přischnou tak už s tím nikdo nehne. Práce spočívá v tom , že z míchačky se vyleje do veliké plastikové kádě malta a tu potom takovou mašinou něco mezi traktorem,buldozerem a vysokozdvižným vozíkem dopraví až na místo nebo zvedne na lešení. Tento stroj se jmenuje Manitou a je francouské výroby a viděl jsem je už i v Čechách. Takže přidavač nabral lopatou maltu, fláknul ji mě na můj připravený štít , kde jsem ji držel jako na podnosu a z počátku jsem měl co dělat abych to všechno ubalancoval a druhou rukou nabrat část malty na klet´ák a natáhnout na zed´.  Když se díváte na zkušený dělníky tak to vypadá docela zajímavě a práce jde od ruky. Samozřejmě u mě to vypadalo trochu jináč. Jak mi to tam fláknul já jsem se prohnul,helma mi spadla do očí , půlka malty na zem a já jenom sorry,sorry. Ale řekl jsem si nevzdávej to a naučíš se to. A tak se také stalo. Pracovní doba byla od 8h ráno, v 10h tak čtvrt hodiny na čaj (tzv Tea time), ve13h půl hodiny oběd (tzv Lunch time) a v 17h konec šichty. Tady bych se chtěl  zastavit nad jednou věcí. Způsob práce v Irsku a v Čechách je totiž velice odlišný a spousta lidí od nás (ale i z jiných zemí  to prostě "nedá").  Dříve nebo později to už nevydrží. Je to velký nápor na psychyckou i fyzickou námahu je třeba mít spoustu dalších vlastností jako např. trpělivost,inteligence,tolerance, být splachovací, nerozčilovat se a mnoho dalších na které si už ani nevzpomínám.  Jde o to, že při práci u nich neexistuje žádný systém, všichni dělají všechno a vše se dělá hlavně rychle a v chaosu,zjednodušeně řečeno.  I při mých dalších zaměstnáních jsem poznal, že to je všude podobné. Oni prostě mají rádi pracovat v chaosu a blázinci. Smysl pro nějakou organizaci práce je velice chabý a nejdůležitější je hlavně " Ňák to prostě udělej!!!" Je třeba se obrnit velikou trpělivostí a pomalu si zvykat a opravdu nakonec po několika letech si člověk na to i  zvykne. Chtěl bych se ted´ trochu zastavit a popovídat  o takových těch pocitech nebo co to  je, když  se  z jedné země přes noc ocitnete na druhém konci Evropy v zemi jiné a asi tak po týdnu Vám vlastně začne docházet co se stalo. Valí se na Vás spousta otázek jako Proč? a Nač? nebo Jak dlouho? Má to smysl?atd.atd. Je fakt, ře jakmile tady člověk nepracuje to znamená nemá co dělat tak nemá peníze a  má čas na přemýšlení,filozofování tak se začnou dostavovat deprese a takové ty divné stavy a hlavně slabší povahy s tím mají velké problémy, něco jsem zažil na vlastní kůži a něco u jiných a hlavně děvčata s tím hodně zápasí,trápí se , brečí,nejsou spokojení,nevědí co dělat,stýská se jim,chtějí domů atd. a tak jsem se jim docela snažil pomáhat hlavně pozitivnmím myšlením a motivovat ,že se to všechno zlepší. Vzpomínám si přesně to bylo 28.5. nebot´je v kalendáři svátek Viléma (mimochodem tady a myslím i v dalších zemích nemají kalendář se svátky jmen) což je svátek mého syna a v ten den jsem nebyl v nejlepší pohodě, ještě jsem neměl pořádnou práci, nevydělával,neměl zajištěný bydlení,atd.atd. přemýšlel jestli to má vůbec cenu blbnout tady někde na konci světa,doma dvě děti manželka, proč radši nesedím v kulturáku s klukama na pivu atd.atd. Měl jsem koupený tady v sekáči mobil, vím.že mi s tím pomáhal jeden Polák, který dělal na lodi a občas jsme chodili spolu na pivo. Koupil jsem si takovou tu modrou Nokii, pamatuji si ,že stála 30e a nabíječka 20, a byl jsem moc štastný nebot´jsem mohl psát domů sms. Toho dne jsem psal domů a přál Vilémovi k svátku a jak bývávalo zvykem moji rodiče seděli u nás a oslavovovali. Tentokrát to bylo beze mě a byl jsem z toho smutný, že nejsem s nimi jako obyčejně. Dal jsem si guinnessa na zdraví a posílali si smsky. Seděl jsem v Marině na báru a najednou mi zvoní mobil, trochu jsem se zdivil nebot´ to bylo prvně co mi někdo volal a vůbec jsem ani neznal ten vyzváněcí ton a chvíli mi trvalo než jsem poznal,že to já. Tak jsem to zvednul a tam byla moje dcera Agáta , v té době ještě neměla jedenáct let a něco mi povídala, tatínku kde jsi? a kdy přijedeš? a další otázky a já si pamatuji, že mi vylítly slzi do očí, hlavu sklopil pod bár, jako bych něco hledal na zemi a v krku mi úplně zatkalo a nevydal jsem ani hlásku. Jenom jsem slyšel Agátu jak volá tati,tatínku, jseš tam? Jak se máš?...  Vymačknul jsem  radši ten hovor a velice oceňuji mobil, nebot´s jeho pomocí můžete komunikovat s sms aniž by jste mluvili. Tak jsem psal obratem Agátě,že to někde asi  vypadlo,že je všechno v pořádku,at´ hezky oslavuje, že na ně myslím atd.atd. a spoustu dalších pozitivních věcí a brečel jsem u toho jak malej kluk. Opravdu to byla docela těžká chvíle a měl jsem sto chutí se zbalit a jet domů. Jenže odtud to není tak jednoduché jako například z Německa nebo Rakouska a taky jsem si řekl , že jenom slabší kusy odpadaj. Tak jsem si dal ještě další rundu a ňák to zvládnul. Vzpoměl jsem si na další mé pravidlo, hlavně ověřené z mých vlastních zkušeností , že jestliže jsi na tom špatně - dobrá upráva je , že můžeš očekávat , že se to zlepší a naopak. A taky tak se stalo. Pracoval jsem na té stavbě,bylo to těžké,nebyl jsem moc spokojen,já měl vždycky rád v práci srandu a pohodu a ted´ tohle, nerozuměl jsem nikomu nikoho neznal a spoustu dalších divnej věcí, které u nás nejsou a které bych složitě vysvětloval aby to někdo pochopil a stejně by to stěží pochopil, to se prostě musí prožít na vlastní kůži, však to znáte, ale v pátek jsem pracoval na lešení a přišla až za mnou ňáká paní a že hledá mistr  Vaklav Skodny ani to neuměla pořádně vyslovit, ale možná v angličtině to tak čtou. Když jsem se přihlásil tak mi dávala takovou malou zalepenou obálku s mým jménem. Když jsem ji vzal do ruky zjistil jsem,že je docela těžká a po otevření jsem uviděl eura a několik kovovek. Bylo to asi tři sta euro po prvním týdnu práce a tak jsem zjistil,že zde je výplata každý týden vždycky v pátek. Po rychlém přepočtení krát asi 32 mi vyšla docela slušná suma a nálada před nadcházejícím víkendem se mi viditelně zlepšila. Od té doby jsem se vždycky těšil na pátek a hlavně vyhlížel tu pani, protože mi vždycky zlepšila náladu.  Později jsem se dozvěděl,že to byla pani účetní. Tak toto byly mé opravdu první vydělané peníze (ve tvrdé valutě jak se říkalo za komunizmu), musel jsem se naučit počítat v eurech a na dalších pět let se staly mým platidlem a byla to jedna z mnoha příjemných věcí, které mě tu potkaly. Musím říci , že tento systém týdenního vyplácení já osobně považuji za lepší než je u nás. Domnívám se, že je to převzato z Anglie, jako ostatně spousta věcí zde a možná se užívá ještě jinde, nevím nemám další zkušenost. Například nastoupíte do práce, dohodnete se na podmínkách a po prvním týdnu máte jasno, v pátek dostanete výplatu a není co řešit. Bud´ v pondělí příjdete znovu a nebo ne, velice jednoduché. U nás musíte přepracovat víc než měsíc abyste zjistili jestli Vám to vyhovuje anebo ne. Má to ještě další výhody, prostě každý týden máte nějaké peníze, vše se počítá a uzavírá na týdny, prostě když si na to člověk zvykne, má potom problém přejít zpět na měsíční systém a stále si na to nemohu zvyknout. Musím se ještě vrátit k administrativním záležitostem a stejně jako ve většině zemích se nevyplácí pracovat na černo. Je potřeba mít tzv. PPSNumber už nevím přesně co v překladu znamená, ale je to Vaše personální číslo a to když máte můžete být zaměstnán a žít zde bez problémů a užívat různých práv a povinností. V podstatě není problém dostat toto číslo, stačí když máte bydlení a nalezenou práci. Od majitele hostlu jsem dostal na papíru napsáno, že tam bydlím a na stavbě to samé. Musím říci, že zde se nedělá nic složitě a zbytečně se nic nekomplikuje.  S těmito dokumenty se jde na tzv. social office (něco jako pracák) předložíte pas a za pár dní Vám příjde Vaše PPSNumber poštou na Vaši adresu. Pamatuji si jak jsem byl celý vyplašený, když jsem tam šel, několik dní jsem o tom přemýšlel,radil se s Čechy zde co dělat, nebot´jsem měl v pasu to razítko. Nakonec jsem si dodal odvahy, na černo dělat by bylo asi ještě horší a tak jsem tam šel. Pamatuji si jak jsem jí dal ty dokumenty a pas jsem jí podával otevřený na poslední straně kde je foto a jméno, aby ho nemusela prohlížet. Bylo na mě určitě vidět jak jsem nervozní, jak to uvidí a v duchu jsem si představoval jak na mě příjde eskorta a jak mě zavřou a pošlou domů. Vím , že ten pas zběžně prolistovala, ani nevím jestli to razítko viděla  ale evidentně ji nic moc nezajímalo a pas mi v pohodě vrátila. Tak jsem se na ni usmál a řekl zkušeně Thank You a Bye,Bye. Musím tady říci a bylo to takové pěkné pohlazení, že všude na všech úřadech,na pracáku, v bankách, institucích atd. které jsem postupně navštívil tak  všude s Vámi jednají jako s lidmi. A opravdu i když jako cizinec tak všude cítíte tu pravou demokracii. Opravdu je to krásný pocit, takový relax, pohoda , neumíte mluvit za Vámi je třeba fronta a Vy si v klidu řešíte Vaše záležitosti a nikdo není nervozní. Opravdu pro mě divná věc. Z domova jsem znal pravý opak  (v podnikání nebo v osobním životě) těžké bylo něco vyřídit a proto nerad jsem chodil na jakýkoliv  úřad.Tady to šlo jednoduše a přímočaře  a dá říct, že  mě později  docela bavilo chodit po úřadech. Takže po administrativní stránce jsem byl v pořádku až na to razítko, ale o tom jsem věděl jenom já a pár lidí a tady na konci světa to zatím nevadilo. Je pravda, že v té době tu byl nedostatek pracovních sil , což byla výhoda. Dnes už  je situace opačná. Snadno jsem si spočítal, že za těchto podmínek tady budu moci existovat a ještě uživit svou rodinu.  Bydlení mě stálo nějakých 70éček týdně  plus něco na své potřeby, když budu trochu šetřit  tak mohu asi 200éček týdně poslat domů, což v té době nebylo nejhorší.   A to byl docela problém , nebot´ v té době se výplaty vyplácely v hotovosti (asi za rok už se nesmělo a byla povinnost vyplácet bezhotově na konto) a to byl docela problém převést tyto peníze do Čech.  Přes banku se platilo myslím asi 20éček nebo víc jenom poplatek a další přepočty takže se hodně tratilo, pak byly ňáký společnosti na transfer money, ale ty si také braly asi 20procent z částky a jednou jedna češka poslala asi 500éček domů a vůbec ji nepřišly až po půl roce když byla doma tak to ňák urgovala a složitou cestou je nakonec dostala, tak jsme hledali optimální cestu. Věděl jsem ,že nejlevnější to bude poštou , ale zase to bude riskantní. Jiná možnost nebyla a moje rodina peníze potřebovala jako sůl. Udělal jsem první pokus a zakoupil jsem asi za 1.50e takový obrázek  nebo pohled  z tvrdšího papíru hlavně musel být rozkládací a dovnitř jsem vsadil poprvně 20éček. Věděl jsem,že když to pošlu doporučeně tak bude podezřelé a i doporučené dopisy se ztrácejí. Tak jsem koupil známku obyč tehdy asi 0.60e a poslal na adresu domů a čekal jak to dopadne. Trvalo to asi čtyři dni a dostal jsem sms, že OK. Podruhé jsem dal 50 a potom 100 a stále OK. Později mi ještě Milan poradil abych to vkládal mezi dva kousky slabého alobalu ,že i v případě prosvícení nic neuviděj. Nevím jestli je to pravda, ale nakoupil jsem roli alobalu, měl nastříhané přesné rozměry aby se mi tam vešla bankovka 100éček a minimálně dvákrát týdně to odcházelo celkem spolehlivě asi jeden rok. Posílal jsem to "vychcaně" jednou na moje jméno, jednou na manželku,na děti na rodinu, no prostě jak vidíte měl jsem to vychytaný a na Mě si jen tak někdo nepřijde. CHa,CHa.Takže máme doma docela slušnou sbírku těchto  pohlednic. Vzpomínám si jako naschvál, byl jednou moment, nevím byl ňáký svátek nebo před Vánoci nevím, chtěl jsem udělat radost tak jsem to vylepšil a poslal jsem tam dvoustovku. Čekám automaticky sms a ono nic. Nedošlo!!! Tak jsem si řekl , už na to pošťačka přišla a udělal jsem jí pěkný dárek na vánoce. Zákon schválnosti zrovna dvěstě.  Musel jsem tedy zastavit tento tok peněz ,byl jsem z toho docela nesvůj a přemýšlel jak dál. Asi za 3 týdny jsem dostal od manželky sms , že to přišlo. Měli jsme oba radost a tok těchto peněz mohl dále pokračovat. Později když jsem přijel domů jsem viděl vlastně co se stalo. Zřejmě došlo k nějaké nehodě po cestě, moje obálka byla celkem v dezolátním stavu, zmuchlaná, namočená a byla cítit jako po benzinu nebo tak podobně , ale nebyla otevřená, byla vsazená v takové té igelitové zapínací obálce, s ňákou omluvou za zpoždění a poškození, ale hlavní bylo ,že došla a ta dvoustovka to přežila. Takže tímto bych chtěl upřímně poděkovat České poště za její perfekně odvedé služby, za to že dodržuje listovní tajemství i když mnohokrát před tím jsem je často proklínal. Omlouvám se. Takže po stránce finanční to začínalo fungovat a člověk měl takový lepší pocit. Pracoval jsem na té stavbě,nebylo to lehké, zajedno vůbec mě to nebavilo, ne proto, že bych byl línej nebo nechtěl dělat, ale prostě neměl jsem s kým pokecat, neuměl jsem a nerozuměl jsem, jenom hlavně posunky, ten šéf na mě taky nebyl dvakrát příjemnej a já mám rád prostě srandu i při práci a různé srandičky a tady to bylo takové dost každý den stejný, ted´počasí do toho , každé ráno sychravo, déšt´,vítr, no hnus a ta šichta strašně pomalu utíkala, blbě se na to zvyká, ale když není jiná možnost nemůže se naříkat  a musí se to překonat. U mě bohužel nebo bohudík  došlo k tomu, že jsme si opravdu s tím šéfem nepadli do oka i když já se domnívám, že jsem nekonfliktní typ, co chtěl po mě udělat tak jsem poslechnul a udělal, ale stále na mě něco viděl, furt mě konktroloval a buzeroval. Když něco udělal špatně Ir tak dobrý a když já tak mi vynadal. Musím říci, že parta těch dělníků byla ok, bylo nás asi tak deset, vždycky když jsme seděli o svačině tak jsme povídali, já jsem spíše jenom poslouchal a přitakával,dnes vím, že oni mluví svou Irskou angličtinou a tady ještě s takzvaným kerryakcentem, nebot´ v každé oblasti ta angličtina má jiný přízvuk a je možné poznat  odkud ten který Ir pochází. Například je Dublinakcent,Corkakcent,Doneagallakcent,severoirský akcent atd. a myslím,že ještě dnes bych to dokázal rozeznat. Myslím, že jsem měl výhodu v tom , že jsem anglicky neuměl a tím pádem mi to nepřipadalo tak divný. Vím,že například tu byly holky studentky, které měly státnice z angličtiny a přišly z práce úplně zděšený a říkají "Já jim vůbec nerozumím! Já tu servírku nebudu moct dělat" Jak oni to mluvěj?  Já jsem jim říkal klid,relax,klidně se zeptej dvakrát, nikdo ti hlavu neutrhne a ono to pomalu pujde. Jako jsem to dělal já, který jsem se ptal vždycky nejmíň třikrát a opravdu musím Iry pochválit za jejich trpělivost, kterou já bych v opačném případě asi neměl. Měl jsem naučenou větu "Can You one more and slowly,please?" Vím,že je to anglicky blbě řečeno, ale fugovalo to. Měl jsem s sebou knížku angličtiny a pomalu jsem se ve volných chvílích učil. Nejhorší bylo,že v mém věku jsem se nedokázal přinutit abych si sednul a učil se jako v mládí. Takže nejvíce jsem se naučil v hospodě, v práci, v obchodě, na ulici a tak podobně. Pamatuji si jak na té stavbě ty dělníci když mluvili, vyprávěli,křičeli nebo se hádali tak každé druhé slovo bylo, fuck,fucken,fucking,fuck sick, a ještě v mnoha dalších obměnách, že jsem dokonce jednou nad tím přemýšlel a říkal si to není možné, to musí být nějaké normální slovo jiné než jsem si myslel a šel  jsem a hledal ve slovníku, jako například od slova fokus nebo tak,ale nebylo! Je to prostě tak a hlavně dělníci nebo mladý lidi to užívají běžně při mluvení, víc než například u nás Ty vole,ty vole.  No vidíte, chtěl jsem psát jak jsem skončil na té stavbě a kam jsem se to dostal. Takže bylo tak ,že jsem pracoval asi čtnáct dní a tam kde jsem bydlel a jak tam byl ten srandovní týpek, tak jsme spolu stále více a více konverzovali a stále více a více se smál tím jeho smíchem, který bych přirovnal asi jako když se vždycky smála Janžurová (nebo ještě směje, spoustu let jsem ji už neslyšel) , on byl tak asi v mém věku a strašně jsem mu začínal závidět tu jeho pohodu a to prostě poznáte a cítíte,padli jsme si do oka. On byl Jim a on mi říkal Vaklav, nebo zkráceně Vak. Měl jsem všude se svým jménem problémy nebot´ ho neznají a neumí vyslovit. On se vyptával kde pracuji a co dělám a co umim atd. a já říkám,že všechno a slovo dalo slovo a řekl mi ,že koupil chalupu a že ji bude opravovat jestli bych to zvládnul. Tak jsme tam jednou po práci zajeli a bylo to na krásném místě na samotě na kopci, ukryté mezi stromy, což je dost vyjímečné nebot´stromy tu jsou docela nedostatkové zboží.  Byla to taková ta klasická stará Irská chalupa celá z těch jejich kamenů. Já jsem mu samozřejmě řekl "No problem for me", domluvili jsme se na ceně a každý den po stavbě, tzn. po17h mě dovezl na chalupu(byly to asi 3míle, tedy nějakých 5km od Dinglu) a do večera tam dělal jako druhý job. Tam je v podstatě celoročně vidět asi do devíti nebo desíti večer. Po pár dnech, vím jistě ,že to bylo pondělí,jsem šel normálně na osmou do práce,nebyl jsem zřejmě v nejlepší náladě, déšt,vítr, v práci také nic moc a pak ještě přišel šéf a zase se mu něco nelíbilo, zase začal fakovat a tak si říkám pro sebe "Tak dost,takhle ne! Kašlu vám na to a stavte si to tady sami!"  Já velice mírný člověk jsem se docela rozčílil a úplně v klidu jsem odložil své pracovní nástroje a celkem nepozorovaně jsem odešel ze stavby -navždy- (no vlastně ne tak docela, ale o tom později). Šel jsem na pokoj a lehnul jsem si a cítil se úplně uvolněně. Večer jsem šel s Čechama na pivko,říkal jsem jim,že jsem seknul s prací  a byl tam jistý Josef, mladej kluk ostatně jako všichni Češi,já jsem byl suverénně nejstarší a některým bych mohl dělat tátu, on zase byl vlastně nejdéle sloužící zde a ptal se mě co ted´budu dělat bez práce a jak budu žít atd. Já mu říkam, že nemůžeš nechat dělat ze sebe hadr na vytírání, třeba si držet jistou hrdost a nenechat ze sebe udělat vola. Je fakt, že v té době práce byla, dnes je to daleko horší a je třeba si práci ohlídat. Další den jsem řekl Jimovi,že jsem na stavbě skončil a vlastně to bylo na druhou stranu dobře, nebot´ jsme se domluvili, že mohu dělat u něj na chalupě a to přes den. Tímto začalo pro mě velmi krásné období na které rád vzpomínám. Každé ráno v 10h mě naložil do svého džípu, na benzíně koupil bagetu a pití  a vezl mě na chalupu kde mě vyložil a sám pokračoval stejným směrem až nakonec k pobřeží do jednoho hotelu kde pracoval. Na této chalupě byla potřeba kompletní rekonstrukce, tzn. nejdříve odstranit a vyklidit veškerý bordel uvnitř a poté začít opravovat. Byla to nádhera nebot´ jsem tam pracoval sám, takže žádný šéf a tu práci jsem si opravdu užíval. Jelikož po těch letech podnikání, kdy dennodenně děláte a vlastně nevnímáte čas a svět kolem sebe, jenom prostě jedete v jakémsi vlaku (kdo podniká tak mě to možná potvrdí) jsem se najednou zastavil a dělal práci v určených hodinách ,  která mě i baví  a pamatuji si jak jsem se pomalu uklidňoval a byl to úplný balzám na duši. Bylo to v létě takže počasí bylo dá se říci to lepší, i když zde nejsou velké rozdíly mezi ročními obdobími jako u nás. Někde jsem tam slyšel, že průměrná roční teplota je v zimě 8st. a v létě13st. Mohu to potvrdit a je fakt , že v létě jsou asi tak 3týdny úplně horko asi 25st. a to jsem se i chodil do Atlantiku koupat a ještě pár Čechů a koukali na nás jak na blázny, nebot´místní  se koupají  v této době s celými rodinami, ale v neoprénech. Mohu potrvrdit, že ten Atlantik se moc neprohřeje a i když mám rád při koupání studenější vodu, tak tady člověk ve vodě dlouho nepobyde. Naopak v zimě si pamatuji,že jsem zažil nejvíce asi -5st . ale to je jenom pár hodin k ránu a pak už je přes den plus a stane se to tak možná pětkrát za zimu. V podstatě nejčastější je zde déšt´, hlavně vítr, ten je zpočátku moc nepříjemný než si člověk zvykne. V podstatě neexistuje bezvětří a ten vítr je úplně jiný než ho známe od nás. Dále jsou  časté mlhy,potom tzv."misty"  to je taková jemňoučká sprcha někdy docela příjemná, ale jenom chvilku  a například ráno, že by vás slunce probouzelo do okna svými paprsky tak to spočítáte na prstech obou ruk .(maximálně) Takže na té chalupě jsem pracoval když to šlo tak z venku a když ne tak uvnitř. Cítil jsem se vlastně jako takový "Ukáčko"  (rozuměj Ukrajinec) u nás, dělal vše co Jim potřeboval. On se vracel vždycky asi okolo pátý z práce tak mi přivezl něco dobrého k jídlu z hotelu (kolikrát to byly různé krevety,humry a jiné a to jsem si moc nepochutnal). Myslím, že jsem pracoval asi do sedmi hodin a pak mě odvezl do Dinglu. Takže jsem měl celkem jasno co budu dělat až do konce mého pobytu tři měsíce, a to bylo si pamatuju přesně 20.8.2003 nebot´ na toto datum byly plakáty a reklama v TV, že v Dublinu vystupuje Metalica. Jó vlastně ještě nebylo jistý co se mnou bude vzhledem k mému razítku v pasu a datum opuštění se neúprostně blížilo a přemýšlel jsem co s tím. Napadlo mě, že bych to mohl ukázat Jimovi a on by mě mohl ňák poradit , nebotˇ jsem zjistil, že mu mohu plně důvěřovat a později se náš vztah natolik utužil, že jsme se stali opravdu nejlepšími kamarády a pro srovnání takového kamaráda v Čechách mám možná jednoho nebo dva. Jim byl s mou prací velmi spokojen(nemohu říct,že bych ňák dřel, ale je pravda,že jsem to neflákal) a vlastně oba jsme byly spokojený. On mě každý pátek platil ještě lépe než na stavbě a měl jsem ještě další výhody. Ubytoval mě ve zvláštním pokoji, jenom pro mě,měl jsem tam televizi,mikrovlnu a vedle byla velká společná kuchyně a úplně zadarmo. A ještě do budoucna mi slibil, že kdykoliv přijedu mohu u něj bydlet i s mojí rodinou(samozřejmě zadarmo) a tak se také stalo, později. Dále jsme chodili vlastně každý den po práci na pivo do jeho hospůdky,(on měl strašně rád Heineken a dokázal jich vypít víc než já Guinnessů, takže jich bylo opravdu hodně a je fakt,že Irové pijí podobně jako Češi) je to jeden z nejstarších a nejznámějších           pubů v Irsku, Dick Mack´s a mohu říct, že jsem se stal brzy štamgastem a bylo mi to později     až blbý, protože pokaždé platil on a že jsme tam něco vypili. Žil se svou přítelkyní, krásná blondýna Patricia, též super osobnost a strašně jsme se měli rádi a později se vzali (oni) a byl jsem jim dokonce na svatbě a o tom ještě někdy více. Je fakt, že tady v Dinglu ve volném čase nebylo moc  co dělat, jestliže člověk neměl nějakou zálibu tak v podstatě mohl jít akorát do hospody, nebot´ kvůli počasí to bylo jistější , že ho něco nepřekvapí. Takže moje situace tady se začínala stabilizovat a to je to nejdůležitější, že když jste někde venku potřebujete nežít v nejistotě. Od této doby se to začínalo lepšit a postupně jsem si budoval tzv. svou pozici.  Pracoval jsem šest dní v týdnu, poznával jsem místní lidi,zdejší moře a pobřeží a vlastně všechno okolo mě. U Jima na chalupě bylo krásný ticho a říká se "Ticho léčí"  a mohu potvrdit mě vyléčilo. Já jsem se tak vyrelaxoval a odreagoval  a ještě zdejší způsob života a do toho zdejší lidé a vůbec vše okolo přispělo k tomu , že to z člověka který žije v hektické , bláznivé době udělá uplného " beránka."  Až jsem  někdy sám na sebe zlý , že jsem tak klidný a vyrelaxovaný, za každých okolností.  Ale garantuji to každému, že po pěti letech života zde v těchto končinách se každý změní! Rozhodně k lepšímu. Takže o práci jsem měl postaráno, byl jsem si sám svým pánem,co víc jsem si mohl přát. Byla to nádhera opravovat tuto starou Irskou chalupu! Nejdříve jsem z venku i zevnitř musel okopat omítku a očistit až na původní kámen. Zdejší půda je vlastně jeden velký kámen a kdybyste chtěli kopat do země tak po pár centimetrech narazíte a konec z kopáním. Takže například tady se ani neprodávají krumpáče , protože s ním díru do světa neuděláte.To znamená,že hlavním stavebním materiálem zde byl a dá se říci stále je kámen. Hlavně proto,že je nejlevnější a nejhezčí. Zabralo mi dost času než jsem celou chalupu očistil, odhaduji možná měsíc nebo víc . Po okopání mi Jim koupil speciální roztok na čištění těchto kamenů a všechny jeden po druhém jsem omýval a drátěným kartáčem vydrhnul. Tyto možná sto let staré kameny úplně prokoukly a po vyspárování jim dodalo dokonalý vzhled. Myslím , že někde bych mohl objevit i nějaké foto a zařadit na ukázku. Vím určitě , že jsem si něco nahrál na kameru , ale musel bych to někde vyhrabat. Při této práci byla jedna výhoda,že když bylo hezky dělal jsem venku a když ne dělal jsem uvnitř.  Je fakt,že to byla stereotypní práce a ke konci už mě to tak nebavilo. Tato chalupa byla docela ukrytá mezi kopci , ale z jejího patra byl nádherný výhled a často jsem seděl a díval se do dálky. Vzpomínal na domov, psal sms s dětmi,manželkou, rodinou, kamarády a měl jsem najednou spoustu času. Zajímavé bylo to , že vlastně přes celý den jsem nepotkal  ani živáčka. Často jsem si kladl otázku, co já tady vlastně dělám, kdo mě sem prsk, jestli to má cenu atd. Nejlepší bylo na to vůbec nemyslet . Vím,že Jim měl takové staré rádio,které mi sem dal , koupil baterky a pro mě to mělo tu největší cenu na tomto pustém "ostrově"  kde jsem by jak Robinson. Například voda - zde tekl takový potůček okolo chalupy z okolních kopců a Jim říkal , že to mohu normálně pít ,že to je čisté. Je fakt, že tu vodu nemělo co znečistit, nebot´ tam nahoře na kopci už žádné domy ani lidé nežili, kyselé deště tu neprší nebot´nejsou žádné tovární komíny, akorát na hoře na kopci se pásly ovce a to jsem si říkal, že než ta voda ke mě doteče tak to bude dobrý takže jsem opravdu pil vodu z potoka a nic mi nebylo. Později mi Jim zařídil plynový vařič tak jsem si vařil čaj a kafe. V podstatě jsem si připadal jako na takovém čundru (pracovním) a ještě slušně zaplaceném. Pamatuji si jak jsem poslouchal celé dny to rádio, což mi dalo hodně v učení angliny, znal jsem přesně jejich relace jak jdou za sebou, jejich moderátory,jejich slogany atd. Dodnes si pamatuji jak se hlásil jeden týpek "Hi I´m Phill Colly and 2FM. "  Bylo dobré,že mi do uší stále něco žvatlalo po anglicku až se to člověk opravdu asi naučí. Dá se říci,že práce mi docela šla od ruky, Jim byl se mnou spokojený  a srandovní bylo, jak čas od času přivezl na podívání svou Patricii a ona vždycky byla celá uchvácená a to bylo jenom " Fabulous" , "Brilliant" , " Loocking good !"  prostě samé komplimenty a strašně jsme se nasmáli. Je fakt, že z té rujny se postupně stávala slušná chaloupka a těším se až se tam jednou zajedu podívat co se změnilo. V každém případě tato práce tam po mě zůstane na věky (což je hezký pocit,někde na konci světa ,jak já jsem říkával) a vsadím se, že spousta místních ani  netuší, že to vlastně dělal nějaký Čech. Prožil jsem tam spoustu krásných chvil a měsíců a například si pamatuji na jednu věc, zřejmě asi tak po třech měsících jsem začínal pracovat s maltou a betonem. To není samo o sobě nic  nic zvláštního, ale zvláštní bylo,že při míchání malty kdy se pojí cement s pískem v jakémsi poměru např. 1:5 jsem si počítal počet lopat  a najednou jsem se přistihl,že si to v duchu počítám anglicky. Úplně automaticky to člověku vleze pod kůži aniž by chtěl. Tak to jen tak naokraj, ale bylo hodně takových maličkostí  kterým by normálně člověk nevěnoval pozornost. Jo, zapoměl jsem na můj problém s razítkem a říkal jsem si poradím se s Jimem, nebot´ jsem usoudil, že jemu se mohu svěřit se vším a že vždy najde řešení. V podstatě už jsem přetahoval tu mojí lhůtu a tak jsem mu to ukázal a vysvětlil,že nejsem žádnej kriminálník a pašerák a on říkal abych zašel normálně  na policejní stanici a řekl jim, že bych to chtěl prodloužit. Měl jsem docela strach,že mě vyhostí a hlavně nejvíce by mě štvalo, že bych musel opustit Jima s Patricií,mou práci a vůbec tento "jiný" život tady, který jsem se učil žít. Tak jsem tam zašel,ukázal jim můj pas, mojí anglinou vysvětloval a oni si mě vyslechli (byly dva, později jsem zjistil,že jsou to jediný dva policajti na okolí Dinglu),nechali si tam můj pas,říkali,že budou muset jet do Tralee a asi zatýden abych zašel. Po týdnu jsem tedy zašel a s obavamy jsem čekal jak to dopadne. Byl jsem mile překvapen, oni řekli No problem a Ok a vrátili mi pas. Měl jsem radost, že tu mohu v pohodě zůstat a budovat svou "kariéru".  Večer jsme to s Jimem a Patricií pěkně v Dick Macku zapili a bylo po problému. Dodnes si myslím, že ty policajti s tím nic nedělali a vůbec to neřešili.  V každém případě nic mi nebránilo v mém životě na tomto zajímavém ostrově a poznával jsem nové lidi,učil se zde nové věci,poznával Dingle a jeho okolí atd. Bydlel jsem u Jima v domě (grátis, což byla velká výhoda)kde měl jako vedlejšák ubytování tzv.Hostel. Bydlení zde ostatně asi jako všude tvoří největší položku a v té době to bylo asi 70éček plus elektřina a topení týdně.  Plnil jsem tam funkci jakéhosi správce , když bylo třeba cokoliv opravit, uklidit,převléct postele,vyměnit žárovku a také ubytovával klienty. Byl to krásný život, nebot´ jsem zde poznával spoustu turistů z celého světa.  Dingle je typické turistické městečko a vlastně kdo navštíví Irsko a nebyl v Dinglu tak jakoby tu nebyl. Byla to pro mě veliká škola poznal jsem spoustu zajímavých lidí i zajímavých bláznů, vyslechl stovky různých příběhů, vtipů, přísloví, poznával národní tradice, atd. V každém případě to působilo pozitivně na mojí anglinu a vlastně nenásilnou cestou se mi to dostávalo pod kůži. Takže ted, když jsem se tu  takzvaně "Chytil" mě napadlo, že by jsem mohla přijet moje žena, ňák to doma zařídit  a sehnat tu práci i pro ni. Řekl jsem to Jimovi a on nebyl vůbec proti, ba naopak ještě mi nabídl ubytování zadarmo. V té době jsme měli opravdu finanční potíže a když by jsme oba vydělávali moc by nám to pomohlo. Nebylo to jednoduché manželka musela opustit děti a její matka přijela z Varšavy na dva měsíce bydlet a hlídat děti k nám domů. Tenkrát ještě nebylo nic tak jednoduché jako ted´, koupíte si letenku a je to! Tenkrát jsem musel požádat Jima aby mi napsal pozvání pro ženu na tři měsíce a tam se zavázal ,že jí zajistí na tu dobu ubytování,finanční prostředky a vůbec na tu dobu přebírá na svou odpovědnost , nebo něco takového. Jim zase řekl to své "Ok NO problem" a napsal krásný zvací dopis. Já jsem dost komplikovaně zajistil letenku,nebot´jsem nechtěl aby letěla s ČSA (bylo to asi pětkrát dražší) tak mi poradil Pepík jak nejlépe sem létat. Koupil jsem přes zdejší cestovku letenku z Frankfurtu do Kerry (což je malé letiště nejblíže Dinglu,asi hodinu cesty). Existuje společnost Ryanair (mimichodem Irská a velmi levná a v té době ještě nelétala k nám) a tady jsem platil za letenku i zpáteční se vším všudy asi 120éček,  ještě si manželka musela koupit autobus z Prahy do Frankfurtu. Bylo to trochu komplikované,ale finančně se to vyplatilo. Manželka měla docela obavy, jestli to zvládne, nebot´ z Frankfurtu musela jet ješte dalším autobusem asi 2h do tzv. Frankfurt-Hahn, kde je takové menší letiště a odtut přímo do Kerry. Takže to bylo někdy asi kolem 5července jsem čekal s Jimem v jeho džípu na letišti v Kerry a vzpomínám si, že to bylo docela dojemné a když jsme se setkali byli jsme oba na měkko. Byl jsem št´asten, že ji mám při sobě, spoustu jsme si měli co říct. Bylo hezké jak suverénně s Jimem si celou cestu povídala, kdy já jsem ani nerozuměl o čem a viděl jsem jak se to hodí umět dobře anglicky.  Měl jsem velkou radost ,nebot´mi přivezla od dětí různé hračky a různé dobroty, jako České pivo,chleba,ocet,čokoládu,bonbony aj. no prostě něco českého, protože v té době tu bylo z Českých věcí akorát  auto Škoda. Přijeli jsme na pokoj a Jim s Patricií nám připravili v kuchyni na stole oběd na uvítání. Každý jsme měli na talíři krásného humra se vším všudy a láhev vína. Já jsem se díval na Evu jak to budeme jíst,protože jí to tolik nevadilo. Říkal jsem jí, že to v životě nesním, jak na mě koukaly všechny ty nohy a tykadla a voči a na druhou stranu jsem nechtěl urazit. Zde je to opravdu pochoutka a v restauraci takový humr stojí okolo 30ti éček . Opravdu jsem nesnědl ani sousto a Eva to musela ňák omluvit  a Jim svým smíchem se jenom zasmál. To jsem ještě netušil, že jednou budu tyto humry přes čtyři roky v restauraci servírovat Amíkům. (Jak tu na ně vtipně říkají Yankees) Ještě za živa se dává do páry asi na patnáct minut uvařit a mohl jsem sledovat přes okno v peci jak v křečích dodělává. Více detailů poskytnu v pozdější fázi. Myslím,že greenpeace by mě moc nepochválily. Celý červenec a srpen jsme vlastně strávili s Evou spolu, byli jsme sami bez dětí a měli jsme na sebe hodně času. Přípomínalo mi to náš vztah jako na začátku když jsme byli ještě bez dětí. Dost často jsme chodívali s Jimem a Patricií na "pivo"  a pravidelně vždycky v neděli do Connorra na takový bigbít , kde jsme se vraceli do našich mladých let. V Irsku se spousta lidí věnuje muzice možná více než u nás a jedna taková kapela tam začínala hrát a bylo to přesně pro nás nebot´ hráli "Ty naše " songy z mládí. Později jsme se s touto kapelou zkamarádili a dodnes se zdravíme. Vím, že se jmenují Blasket Casis a že, ještě občas v Dinglu hrají, nebot´ jsem je nalezl na netu. Zpíval tam jistý Mik ,on byl Angličan, jeho přítelkyně také z Anglie hrála na varhany(oba žily v Irsku) , potom na kytaru Tom ten byl z Dublinu (ale žil v Dinglu) s kterým jsem hodně diskutoval o hře na kytaru o známých tytaristech atd. a ještě basa a bicí. Byly to nádherné večery, kdy hrály ty staré dobré pecky od Zeppelínů,Floydů,Lynard Skynard, Jimi Hendrix, Doors a mnoho dalších. Mik zpíval takovým tím klasickým Anglickým hlasem do bigbítu ( moje Eva říkala,že on musí být takový ten ztracený talent). Jednou jsem vzal kazeták a naživo přes mikrofon jsem je nahrál, takže máme památku. Byly asi tak v našem věku. Postupem času už jsme znali všechen jejich repertoár, popíjeli společně a často si nechávali hrát na přání. Nechávali jsme si zahrát "Free Bird" od Lynard Skynard, krásný ploužák a nebo "Purple Rain" od Prince, kterého já vůbec nemusím, ale tuto písničku hrály daleko líp než Prince. Postupně se stala takovou naší hymnou  -  prostě Purple Rain. Vždy když  dneska slyším třeba v rádiu Purple Rain tak mě polije úplně studený pot, vybavý se mi ta verze od Mika a vídím se jak s manželkou tančíme v Connorru. Free Bird jsem tady ještě v rádiu neslyšel (je to škoda,každýmu doporučuji poslechnout) , asi to bude tím,že málo poslouchám rádio, převážně pouze v práci. Myslím,že po nějakých asi 12letech podnikání jsme s manželkou trávili čas úplně pro nás "nenormálním" způsobem. V podstatě dva měsíce jsme si žili absolutně nezávislým způsobem a bylo to jako na dovolené. Žádné telefony,žádné schůzky, žádné banky, žádní zákazníci,žádní úředníci,žádný leasingy,žádné pronájmy - prostě dostatek času i peněz.. Doporučuji každému si tento pocit  zažít.  Jim s Patricií ve volných chvílích nás brali na různé výlety do okolí až na nejvzdálenější výběžek "Blasket Island" překrásné místo.  Akorát jsme        museli vyřešit problém z prací, ale v té době to nebyl problém. Hned na druhý den jsme se ptali v místních restauracích a jedné jménem  "Half Door", řekli že může od zítřka nastoupit. Ok, druhý den jsme šli každý normálně do práce a pohoda. Po práci jsme se sešli a povídali o té práci a Eva říkala,že to není jednoduché. A také nebylo a po prvním týdnu tam skončila. Half Door je vyhlášená restaurace v Dinglu, která je hojně navštěvovaná hlavně amíky a je "Very Busy". Tady se musím zastavit a vysvětlit. Za dobu mého působení jsem si vytvořil vlastní stupnici v hodnocení fungování restaurací a to následovně. Very quiet - žádný pohyb,  Quiet-trochu lepší,  Busy - je dobrý, Very busy- velmi dobrý a nakonec jak často hlavně v sezoně říkával můj šéf "Very fucking busy - což byl totální blázinec. Velkou nevýhodou zdejších restaurací je -prostor-  , vesměs jsou to staré malé místnosti předělané na kuchyně a báry a není tu na nic místo. Každý kdo prošel Halfdoorem mi potvrdil, že tam speciálně to bylo peklo a později to Češi přejmenovaly na "Hell Door".  A opravdu jednou jsem tam nahlédnul do kuchyně a to byla nudlička o velikosti  3krát2metry a tam se tísnily minimálně čtyři lidé. Pracovat tu celý den a dělat denně přes sto jídel v těchto podmínkách je opravdu peklo. Předtím zde dělala naše Soňa, Pavlína, Milan a všichni tam dlouho nevydržely. Navíc Eva se tam dostala do křížku s ňákou Irkou, která tam vařila a to urychlilo její odchod. Řekli jsme si, že za takových podmínek to nemá cenu a radši najdeme novou práci. Musím ocenit , že šéf se zachoval férově a vyplatil ji za ten týden (asi 400éček), protože kdyby jí nic nedal tak jsme nemohli nic dělat, nebot´neměla ještě žádnou smlovu. Jo, zapoměl jsem říci,že si Eva zašla na sociálku kde ji bez problému vystavily PPSnumber a mohla oficiálně pracovat. Druhý den když jsem přišel z práce jsem dostal od Evy vzkaz, že je v práci v jedné restauraci na "Main Street" což je hlavní ulice v Dinglu. Večer jsem šel na ni počkat až půjde z práce. Zde to bylo daleko lepší, nebot´ to byla větší restaurace a v té chvíli jsem ještě netušil , že já někdy strávím v této restauraci přes čtyři roky práce. Dá se říci, že život ubíhal v pohodě, potkali jsme tu takové dva Poláky,kteří se plavili na lodi, chodili jsme k nim na lod´ a vždycky nám nosili ryby na smažení.  Pomalu se blížilo datum mého odjezdu a já jsem vymyslel takový plán.  Odlétal jsem 20srpna  a naplánoval jsem,že pár dní pobudu v Příbrami pak vezmu děti do Irska na pár dní a  pak s nimi odletím zpět domů, nebot´musí do školy a pak se zase vrátím do Irska a pak odletí Eva domú. Takže jsem nakoupil letenky, Jim mi napsal další pozvání i pro mé děti a také mě odvezl do Tralee na vlak a já se vracel domů. Jel jsem vlakem do Dublinu což je asi 5hodin cesty  a bylo to toho památného 20.srpna takže do vlaku přistupovalo postupně více a více lidí kteří jeli na koncert Metaliky.  Takže vlak byl ve finále úplně nacvaklý a celý černý metalový, hodně hlučný a veselý. Dorazil jsem na letiště do Dublinu a jak tak čekám v letištní hale, popíjím Quinnessa tak slyším češtinu vedle u stolu, musel jsem nechtěně poslouchat co si říkají, dost si stěžovaly na práci na Iry atd. Najednou ten jeden mi říká "Nazdár", já tak koukám jak mě může znát někdo tady v Dublinu a on říká "Neletěl jsi 19května z Prahy? " Já říkám že jo a  on to byl jeden z těch z kterými jsem mluvil po příletu do Dublinu a radili co mám dělat s tím razítkem. Tak jsme pokecali co a jak a už jsme se víckrát neviděli. Vzpomínám si, že v letadle jsem seděl vedle mladé Češky (docela pěkná)  a na rukou měla malé miminko, tak jsem si řikal to jsem to zase vychytal , ale bylo to v pohodě. Povídali jsme si a vyšlo najevo , že vedle ní sedí její manžel, jeho rodiče pracují v Americe na ambasádě,že se vracejí od nich a jedou navštívit její rodiče někam k Náchodu. Zajímavé bylo,že ona uměla ještě hůř anglicky než já a on uměl docela obstojně Česky, takže jsme paradoxně konverzovali v češtině. At´je to jak chce, pro nějakého Ira jí bylo škoda. Vyměnili jsme si adresy, ale už jsme se také  víckrát neviděli. Přistál jsem na Ruzyni a tam už čekaly mé děti a rodiče. Byly jsme št´astni. Pobyl jsem doma asi pět dní, samozřejmě setkal se s přátely,kamarády,rodinou,hodně vyprávěl o "Jiném světě" ,samozřejmě hned na České pivo,tlačenka s cibulí, u mámy svíčková a prostě pomalu jsem se aklimatizoval. Měl jsem v kapse nějaké ty éčka tak jsem je proměnil, tenkrát ještě za 33, takže jsem mohl koupit dětem co potřeba a koupili jsme různý blbosti jako kameru aj. Museli jsme se připravit a zbalit na cestu. Jeli jsme naším malým Citroenem AX, do kufru dva kanystry benzínu, aby jsme ušetřili a vydali jsme se směr Frankfurt. Letadlo odlétalo myslím někdy odpoledne tak jsme vyjížděli asi v půl noci. Agáta měla v té době asi 11let a Vilém 14 a tak  mi dělal navigátora. Vím,že tenkrát byly vedra i v noci a že než jsme přijeli na hranice tak se nám ňák hřály brzdy. Volali jsme dědovi a konzultovali to s ním co dělat, jestli dojedeme a on říkal, že máme  často stavět a kontrolovat jak se hřejou. Od rána brzo pálilo slunce a brzdy se opravdu hřály. Měl jsem docela nahnáno, nebot´ s dvěma dětmi zůstat někde viset - nic moc. To horší teprve mělo přijít. Jeli jsme směrem na Frankfurt Hahn , pak mi to ňák podle mapy nesedělo, začaly jsme bloudit,tak jsme se museli ptát a horko těžko s mojí angličtinou jsem zjistil,že jedeme na jiný Hahn než kde je to letiště, Musel jsem se vracet na správnou cestu a musel jsem na to dupnout ,protože čas se krátil. Agátka se mě stále ptala jestli to stihneme a já se jenom modlil at´to AX vydrží. Vydržel! Dolil jsem do něj oba kanystry a celkem v čase jsme přijeli na letiště. Tam jsme zaparkovali našeho AXe na placené parkoviště, vzal jsem z automatu takovou kartu,kde jsem zaplatil asi na týden (na den to byly3éčka) a šli se odbavit. Vzpomínám si ,že mi němci dělali docela problémy kam a proč letím s dětmi, ale svojí "plynulou anglinou jsem jim to vysvětlil" - Hollyday-  Agáta měla nejdříve strach jak poletí a pak se jí to líbilo a stále se ptala jestli už budou ty  turbolence. Posílal jsem si sms ještě v Německu s Jimem měl pro mě přijet a chtěl vědět v kolik přistaneme v Kerry. Věděl jsem,že Eva nepřijede, protože byla v práci. Let probíhal v pohodě a po přistání v Kerry, Irové se také vyptávali co a jak, ukázal jsem jim dopis a - Hollyday-  Když jsme prošli kontrolou hledám Jima mezi lidmi a stále nic. Ok říkám si počkáme, třeba je na cestě. Najednou k nám přistoupil nějaký pán a říká jestli nejsme od Jima, já říkám "Yes" a on že nás má odvézt do Dinglu. Ukázalo se,že je to taxikář , kterého Jim poslal ,nebot´on nemohl přijet. Musím podotknout, že tehdy v té době stál taxík z Dinglu do Kerry asi 60éček, což bylo dost a častokrát to bylo více než letenka z Kerry do Frankfurtu. Když jsem se ptal Jima kolik budu platit, řekl své typické "No problem" a smích. Bylo mi to až blbý a Jim se stal mým nejlepším kamarádem a byl jsem pro něj udělat cokoliv. Ale hlavně bylo to úplně přirozené a opravdové, nic falešného. Víte jak to myslím?!  Však to znáte. V dnešním životě nevím jak u Vás, ale u mě takové pojmy jako,podvod,lež,faleš, bezpáteřnost atd.se staly  běžností  a naopak kamarádství,fair play, atd se staly nedostatkovým zbožím. Nechci tady říkat, že já jsem kdovíjak perfektní člověk a už vůbec nemám právo kázat o morálce, ale jsou prostě věci přes které nejede vlak. Proto na mě tak fungovala každá "maličkost," kterou jsem tu zažil a co by se mi v Čechách nikdy nepřihodilo. Je těžké přesně to vyjádřit, ale kdo žije nějaký čas někde v cizí zemi a kultuře ví o čem mluvím. Takže jsme se št´astně celá rodinka setkali v Dinglu a měli jsme asi týden jenom pro sebe. Snažil jsem se dětem vynahradit ty tři měsíce bez táty a většinu času jsme jenom jezdili na různé výlety, chodily na samé dobroty a kupovali dárky. Manželka chodila přes den a večer do práce a my jen utráceli a utráceli a dětem se to strašně líbilo. V Dinglu je jedna hlavní atrakce pro děti,ale i dospělé a to je delfín jménem "Fungi". Historie je asi taková. Myslím,že ted´někdy měl výročí asi 25let. Prostě Dingle ho dostal darem od Američanů, byl to jakýsi ochočený nebo z delfinária a žije tu v jedné zátoce a místní se o něj starají a on si tu zvyknul. Má tu dokonce i svojí bronzovou sochu. Pro Dingle vydělává neskutečné peníze a my jsme říkali,že až Fungi umře tak Dingle krachne. Všechno je tu jen  Fungi,Fungi, od hraček různé fotky obrázky,suvenýry atd. Přes den se jezdí na lodích na prohlídku Fungí, je to velká sranda když člověk vidí jak tři nebo čtyři otevřené lodě, každá asi pro 50lidí, brázdí po moři a Fungi skáče vedle nich. Asi podle nálady někdy více někdy méně,ale v sezoně bych řekl, že za celý den toho musí mít dost a také už nebude asi nejmladší. Často jsem vysedával  na útesech a jednou v létě i plaval celkem nedaleko od Fungi a musím říci , že z blízka je to docela velká ryba  a sledoval jak  turisté hledají kde se Fungi objeví a vždy když se vynoří tak všichni křičí, pískají a aplaudují a přesouvají se z jedné strany na druhou. Cvakají fot´áky a kamery a Fungi krásně skáče. Myslím,že jsme platili asi 10éček za osobu,děti možná méně nevím, ale v každém případě je to slušný byznys nebot´ to trvá asi hodinu a těch lodí může za den vyjet asi tak 30. Objevil jsem ještě jednu atrakci a to konkrétně možnost vidět Fungi pod vodou z blízka. Agáta to strašně chtěla, ale nesměli jsme to říct mámě, nebot´by to určitě nepovolila. Mohlo to být i nebezpečné. Tak jsem to domluvil a zaplatil (to bylo dost drahé)  a ráno asi v 8h jsme vyrazili. Manželka spala po práci ,začínala od 11h. a tak jsme ji ani nerušili. Jednalo se o to , že pojedeme na člunu, oblečený v neoprenech s šnorchlem a oni přivolají Fungi a budeme jej pozorovat pod vodou. Na začátku nastal malý problém, nebot´jsem trochu neporozuměl celému jejich systému a místo abych přišel do té agentury kde by jsme si oblékli neopreny, jsme čekali v přístavu  a když přijeli ještě s jedním belgickým starším párem, který už byl v neoprenech jsem zjistil, že něco není v pořádku. Kdo někdy používá neoprén ví,že není tak jednoduché rychle si ho obléci. Vyřešilo se to klasicky po Irsku, ráno ještě tolik turistů nechodilo, stoupli jsme si jako za roh domu,oni se otočili na druhou stranu a čekali až si to oblékneme. Vtip je v tom,že neoprén se obléká na nahé tělo a všichni jsme to dělali poprvé , takže z nás byli docela nervozní. Ale podařilo se a mohli jsme sednout do člunu a jet. Když jsme přijeli do zátoky, začali volat Fungiho, měli takovou vábničku a opravdu se objevil. Měli jsme docela smůlu, protože předešlý večer pršelo (divná věc v Irsku?!) a pod vodou nebylo moc vidět, nebot´ byla kalná voda. Ale aspoň jsme si po ránu zaplavali v neoprenu, je to docela zážitek nebot´ voda je pekelně studená, vy to ani necítíte, ale hlavně neopren nadnáší takže se krásně plave. Ještě jednu památku z tohoto zážitku máme. Kupoval jsem si tady vždycky takový ten foták na jedno použití. Tak jsme si fotili krásné záběry na památku,ale mělo to jeden háček. Ten belgický pár měl také foták a požádali mě abych jim udělal nějaké fotky,jenže měli úplně ten samý jako my. Dával jsem si velký pozor abych je nezaměnil,ale samozřejmě,že se mi to povedlo."Murphyho zákon." Zjistil jsem to až po  dalších dnech když jsem vyvolal ty fotky a na nich bylo spousta záběrů z celého Irska a dvě postarší osoby. Ještě jsem se snažil je podle těch fotek vyhledat  a myslel jsem si,že když najdu kde byli ubytovaní tak podle jména, bych možná zjistil i adresu a zaslal jim to do Belgie a oni by to mohli poslat zase mě. Bohužel neměl jsem štěstí, oběhl jsem několik  B§B a ukázal foto,ale nikdo je neznal. Tak jsem to vzdal,nebot´ tady v Dinglu je každý druhý barák bud´ hospoda nebo B§B. Na druhou stranu zase nemáme žádné důkazy pro mámu co jsme vlastně dělali. Ještě bych zmínil jednu "atrakci", jízda na koni. V té době začínala Agáta bláznit s koňma a strašně chtěla abych s ní jel na vyjíždku až mě nakonec udrndala. Zaplatil jsem stovku a asi na hodinu jsme vyjeli po kopcích okolo Dinglu. Dali mi boty,helmu a vysadili mě na ňákou herku a už jsme jeli. Nebylo to tak strašný, akorát mě strašně bolela prdel, asi tři dni. Zmíním jednu věc. O koně zde není nouze, jsou vidět okolo na pastvinách,atd. a také kolikrát jdou po ulici po Dinglu, je to celkem běžná věc, ale jednou jsme viděli s Agátou,jak jich šlo asi pět (zřejmě turisté). Když se přijíždí do Dinglu tak pak jedete docela z prudkého kopce,okolo benzínky a dole je kruhový objezd. My jsme chodili často na benzínku na zmrzku a najednou koukáme jak ta jedna holka utíká s tím koněm z toho kopce, vlála na něm jak hadr a něco křičela. Napadlo nás,že se jí splašil, viděli jsme jak vlítl na ten kruhový objezd, samozřejmě tam auta,ale ňák to tam vybral a dal se doleva a pak už pomalu zpomalil. Ale musím Vám říci jak jí mastil z toho kopce dolů, ty  kopyta po tom asfaltu ,no slyším je ještě dodnes. Takže strávili jsme asi pět společných fantastických dní, stálo mě to asi dva mé týdenní platy (což vůbec nevadilo) a už jsme se připravovali na cestu domú, nebot´bylo prvního září a děti musejí do školy. Jo, ještě bych zapomněl byl jsem s nimi lodí na Blasket Islands což je úplně poslední ostrov na západě Evropy a je tam nádherně a každému moc doporučuji!!! Moje Eva pracovala v té restauraci a tam v té době pracoval jeden moravák. Hodně jsme se skamarádili, on byl celkem zajímavý týpek , nebot´ on byl vlastně Američan. Vyprávěl mi jak emigroval, ňák přes Turecko,ještě s jedním kámošem a jak tam po nich někde na Bulharských hranicích stříleli a toho jednoho zabili. On se dostal až do Ameriky, kde žil a pak po revoluci se vrátil a oženil se měl děti a žili chvíli v Americe, ale ňáký problémy přišly a ani vlastně nevím jak a proč se dostal do Dinglu a zkrátka on strašně rád vyprávěl, ale je fakt,že měl co vyprávět. Jmenoval se Lád´a   a úplně náhodou jsme zjistili,že poletíme zpět stejným letadlem. Objednali si taxíka Do Kerry, rozloučili se s mámou a já s dětmi letěl domů. Měli jsme letadlo Kerry-Londýn(Stansed) a tam jsme měli přestup na Frankfurt. Lád´a letěl z Londýna do Prahy. Ukázalo se,že při plánování této cesty jsem to lehce nevychytal a zjistil jsem,že máme na přestup asi půl hodiny. Tenkrát jsem ještě toho moc nevěděl o létání a tak jsem si myslel, že je to jako autobus nebo vlak, že půl hodiny na přestup je v pohodě.Když jsme přistáli v Londýně rychle jsme se rozloučili s Lád´ou a honem jsme utíkali pro kufry a potom k odbavení. Než jsme to všechno našli, tak jsme přišli k přepážce a tam už bylo zavřeno. Hledal jsem někoho koho bych mohl poprosit aby nás ještě odbavili. Podle času letadlo mělo odlétat asi za čtvrt hodiny, ale podle leteckého řádu asi 40minut před odletem už zavírají přepážku. Byl jsem docela v zoufalé situaci,s dvěma dětmi někde v Londýně na letišti. Snažil jsem se v ňákých informacích prosit s mými dětmi jednu angličanku, vysvětloval jí mojí angličtinou, že to letadlo tam ještě přece stojí, že se potřebujeme dostat domů, že děti musí do školy a at´ nás ještě pustí. Myslel jsem, že pohled na moje plačící děti ji obměkčí,ale nic takového se nestalo. (Anglie-předpis je předpis.)  Nakonec jsem se ji zeptal jestli nám může poradit co máme dělat a ona říkala,že za tři hodiny letí ještě jeden spoj do Frankfurtu. Měli jsme štěstí,že to bylo ještě v sezoně jinak létal jenom jednou denně tak by jsme museli spát na letišti. Koupil jsem tedy nové letenky asi( 200éček) a šli jsme čekat tři hodiny na letadlo. Při této příhodě mě napadla vzpomínka na Jima,protože když jsem mu to vyprávěl on mi vyprávěl jeho příhodu co se mu přihodila nedlouho po mě.  Když byli s Patricií po svatbě jeli na svatební cestu do Španělska a měli do odletu asi půl hodiny a Jim se svým Jeepem ještě uháněl někde po Dublinu. Doslova asi deset minut před odletem vpadli na letiště a prosili,že letí na svatební cestu a že jim to nemůžou udělat, jinak budou celý život neštasný  a oni je opravdu ještě pustili. (No prostě jak já říkám "po Irsku") . Nevím jestli je to správně, ale rozhodně je to takové lidštější. No nic tak jsme čekali na letišt, je tam spousta,obchodů,atrakcí pro děti tak to nakonec nebylo tak strašné, nahrávali to na kameru a měli docela srandu. Na druhý pokus už jsme se odbavili v pořádku a nasedli směr Frankfurt. Let probíhal v poho, akorát Agáta zase svojí otázku "Už budou turbolence?"  Sranda byla když jsme přistávali tak Vilém jak se díval z okénka byla vidět dálnice a křičí "Jé tady jezdí po správné straně". Po přistání jsme šli na parkoviště a kupodivu náš AX tam ještě stál, tak jsme se do něj napakovali, dali tiket do automatu a ono nás to opravdu pustilo a mohli jsme odjet. Akorát jsme měli tři hodiny zpoždění, takže jsme přijeli domů asi ve tři hodiny v noci. Ráno děti museli jít do školy a moc se jim nechtělo. Pobyl jsem doma asi tři týdny a už jsem se zase pakoval zpátky, vystřídat Evu a navíc jsme byli pozváni od Jima na jejich svatbu. Ještě jsem kupoval u nás u zlatníka jakýsi zlatý přívěšek pro Patricii jako svatební dar, sbalil si kvádro a letěl na "Irskou" svatbu. Zažil jsem polskou svatbu,ted´ irskou a musím říci,že jsou různé zajímavé situace. Když jsem přijel pomáhal jsem to Jimovi zařizovat, organizovat a byl jsem rád,že jsem mohl být u toho. Obřad měli v místním kostele (mimichodem krásný a velký kostel) a veselice byla v hotelu kde pracoval, s krásným výhledem na Atlantik. Měl jsem svou kameru tak jsem všechno natáčel a je to opravdu hezká památka. Manželka v ten den pracovala, tak jsme se domluvili, že přijedeme na svatbu až večer. Počkal jsem na Evu před prací, šla o něco dříve, vzali jsme taxi a jeli. Přijeli jsme už do rozjeté zábavy a bylo to fajn. Bylo tam několik lidí, které jsme znali a spoustu nových poznali. Vzpomínám si na jednu scénku, kdy u nás u stolu seděli jakýsi angličan s přítelkyní(ona myslím holand´anka), už si nevzpomenu jak se jmenoval, ale správnej týpek. Bylo hodně srandy a v jednu chvíli povídá "Zazpívej ňákou českou písničku" , a mě nenapadlo nic jiného než "Škoda lásky" . Tak jsem začal a on se hned přidal, samozřejmě anglicky (Rool out the barrel) a hned další a další se přidali a já furt česky a nechtěl mi věřit, že je to česká píseň. Na svatbě mu hrála ta kapela jak jsme na ni chodili pravidelně do "Connorra" v neděli od sedmi, takže jsme se znali a hráli všechny ty "Naše pecky" včetně "Purple rain" a"Free Bird", takže jsme to prožívali dvojnásob. Bylo hodně pití a hodně zábavy. Irové hodně pijí a rádi se baví. Tancoval jsem též s nevěstou a chtěl jsem po kapele aby mi zahráli nějakou českou písničku, ale bohužel nic neznali (divná věc,nebot´ je přece tolik hezkých českých písniček), ale nakonec mi teda zahráli aspoň Floydy. Ironie osudu -  na svatbě mi hráli moji pohřební píseň " Wish You Were Here". Takže jsme to pořádně oslavili, poznali spoustu nových známých ze stran svatebčanů,bylo hodně opilých (Irové a Irky se umí pěkně zrumplovat)  a při přehrávání mého videa s této svatby je vidět i na závěr jak zpívají hymnu. Je tady takový zvyk, že při všech akcích jako zábavy, diskotéky,koncerty atp. vždycky jako poslední písničku na zakončení večera se hraje a zpívá státní hymna. Takž e můžete vidět například jak totálně zlitý irové a irky, sotva stojící na nohou, sotva mluvící, někteří částečně poblitý a pochcaný zpívají svou hymnu nebo se alespoň snaží. Nevím jestli je to hezký pohled, ale postupně jsem si na to zvykl a částečně se naučil jejich hymnu (není to jednoduché, je v irštině)  a zkoušel jsem ji  zpívat s nimi a docela jsem se na ni vždycky těšil i když nejsem Ir. Vzpomínám si, že jednou jsem byl v Hillgrove (místo kde se odbývají velké diskotéky v Dinglu, asi tisíc lidí) na záchodě a vedle mě stál Ir močil do mušle, jednou rukou opřenej o zed´a zpíval státní hymnu. To jen tak na okraj o státní hymně. Takže svatba skončila a byl zajištěný odvoz autobusem zpět do Dinglu a my s Evou nejvíce vzpomínáme na tento "Zpívající a tančící bus" ve kterém se zpívaly všechny ty jejich  známé i neznámé pisničky a pro nás to byla strašná sranda. Blížil se konec září a Eva musela zpět domů k dětem, takže ukončila práci v restauraci a připravovala se na odlet. Za ty tři měsíce si vydělala asi jako za 10měsíců v Čechách plus můj nějaký příjem takže to byla docela pěkná dovolená. Doprovodil jsem ji na letiště a rozloučili jsme se. Zůstal jsem zase sám, prostě najednou je člověk na všechno sám,sám ve městě,sám na pokoji,sám spí a chvíli to trvá než si zvykne. Každý kdo tu žil Vám potvrdí,že nejhorší je ta samota. Někteří z nich s tím měli veliké problémy a vzdávali to. Já jsem jim vždycky říkal "Musíš se se samotou naučit žít nebo se z toho zblázníš".  Takže já jsem se zase vrátil k Jimovi na chalupu kde jsem měl ještě mnoho práce. Zdejší rok se dělí na sezonu a mimo sezonu. Sezona je asi od června do října. Zbytek roku je zde docela mrtvý a není tu práce a většina podnikatelů velmi omezuje provoz. Takže většinou všichni odjíždějí po sezoně domů, nebo jedou někam na dovolenou, nebo hodně jezdili žít přes zimu do Španělska.  Zbyl jsem tu vlastně sám. Já měl u Jima ještě práci,ale jak on skončil sezonu ve svém hotelu to byl asi listopad tak mě už déle nemohl platit a já přemýšlel také o návratu. Měl jsem ještě trochu štěstí, nebot´  jeho brácha dostavoval nový domek a ještě chtěl položit dlažbu a obklady tak jsem ještě u něho asi 3týdny makal. Pamatuji si přesně že jsem odlétal 8prosince domů a byl jsem domluven s Jimem, že někdy na jaře přijedu znovu. Doma jsem strávil krásné Vánoce a Nový rok a přemýšlel co bych mohl dělat. Byl to krásný čas pohromadě s rodinou, ale když se nevydělávají peníze tak velmi rychle ubývají. Dá se říci ,že ten rok byl dost povedený a vytáhlo nás to z těch našich sraček. Je fakt ,že jsem byl rád ,že jsem doma, ale na druhou stranu se mi i trochu stýskalo po Dinglu. Postupně mi to potvrdilo spoustu cizinců, že Dingle je tzv.(Magic place) a rádi se sem vracejí a často jsme se po roce nebo i více potkávali.  A tak se stalo, že jsem si koupil letenku a už v únoru jsem se balil. Byla asi půlka února když jsem zazvonil u Jima u jeho dveří. V pohodě mě dal zase ubytování (grátis) , říkal ale,že jsem přijel moc brzy, že může být problém. A také byl. Vzal jsem si pouze potřebných pár éček na cestu (hlavně jsem je nechal doma rodině) a počítal s tím, že tu zase vydělám. Bohužel, místní měli pravdu,že přes zimu je Dingle mrtvý. Byla to veliká změna, fungovaly tu pouze dvě samoobsluhy (Super Value a Fitzgerald a benzínka). Místní hospůdky možná pět,šest a v nich klídek a poloprázdno. Prostě nebe a dudy to co se děje v sezoně. Seděl jsem na pokoji a přemýšlel co dělat. Jim mi nemohl pomoci a ani bych to nežádal byl jsem rád, že nemusím platit za bydlení. Oběhl jsem těch pár možností na hledání práce, restaurace,stavba , ale bez šance. Byl jsem ochoten jít i do "Fishfactory", kde pracovaly hlavně ruský, protože nikdo jíný to nemohl vydržet. Zde se pracovalo podle toho jak šly ryby a když bylo třeba tak dělaly i dvacet hodin denně,v mokru, průvanu, smradu (opravdu ten smrad by mi vadil asi nejvíc) , byl jsem tam párkrát s Jimem, nebot´ tam kupoval ryby do hotelu a mohu potvrdit, že déle tam pracovaly pouze ruský  a rusandy (jak já jim říkal, ale byly to hlavně Litevci,Lotyšy,Estonci,Ukrajinci). Vzpomínám,že jsem se tam byl zeptat a oni říkali, že tak za měsíc až půjdou kraby. V té době jsem měl opravdu hodně času, nudil jsem se a byl jsem bezradný. Domů jsem nedával nic znát, ale v duchu jsem přemýšlel,že se vrátím ale neměl jsem ani za co. Hodně jsem bloumal po okolí,prochodil jsem spousty kilometrů denně všechno už jsem tu znal na zpamět anebo z vlastní iniciativy dělal různé práce na Jimovo B§B, jako maloval, uklízel atd. Vůbec mi nebylo do zpěvu a nevěděl jsem jak tu přežiju. Měl jsem rozpočítáno, že mohu utratit na týden 10éček , abych vydržel aspoň do svatého Patrika, což je 17.března a na tento den se do celého Irska sjíždí spoustu lidí a něco se prostě děje a je možné se někde chytit. Také jsem přemýšlel jít na jiné místo, nebo většího města, ale bez peněz???  Nakonec když nevíš co, tak si vzpomeň na své životní pravidla a jednej podle nich. Tak jsem si řekl své typické "Nikdy se nevzdávej!"  Koupil jsem si například skleničku marmelády a chleba dohromady to byly asi tři éčka a zapíjel vodou. Denně jsem chodil ven a používal své další pravidlo "Dělání něčeho" a pevně jsem věřil, že se něco stane. A stalo se! Jo,ještě musím říci,že jedmou mě Jim viděl jak žiju tak mi dal dvacku na přilepšenou i když on sám neměl také na zbyt, ale moc mi to pomohlo. Asi měsíc jsem se takto flákal a živořil, když jsem šel jednou po Main street  a na druhém chodníku jsem viděl mého bývalého šéfa ze stavby Johna. Hned jsem si vzpoměl jak mě sral a buzeroval na stavbě a v duchu jsem si říkal stejně mě nevidí a i kdyby stejně by po takové době  nemohl poznat nějakého Čecha. Nevím co ,ale něco mi řeklo abych přešel na druhý chodník a šel proti  němu. K mému údivu on mě normálně pozdravil jak by jsme se včera neviděli tím typickým hozením hlavy do strany. Jo mimochodem  toto zdravení je typické pro Iry , nikdy jsem to neviděl a pro nás je to velmi srandovní. Běžně zdravíme pokýváním hlavou nahoru dolu a zde to je takové cuknutí hlavou z leva do prava nebo opačně a musím říci, že mi to dalo dost práce než jsem si na to zvyknul a naučil se to také. Pak se mi často stávalo, že jsem přišel v Čechách do hospody a automaticky cuknul hlavou, dnes už mi to nedělá. Zprvu jsem si myslel, že tak z nějakých důvodů prostě kroutí hlavou. Tak i já jsem ho pozdravil a dali jsme řeč. On se ptal jak se mám a já jsem mu nejdříve nechtěl říkat, že hledám práci a naříkat , ale nakonec jsem řekl že práci hledám a on na to,že mě může zaměstnat a abych čekal ráno v osm hodin před Smallbrigde,že tam pojede takovej džíp Mitshubishi a v něm ňákej Tom a ten mě naloží. A tak se stalo. Naložil mě a jeli jsme asi deset kiláků do vesnice jménem Ballyferriter a tam jsem začal pracovat. Stavěl se tam nový hotel a já jsem dělal co bylo potřeba. Byl jsem taková děvečka pro všechno. Dostal jsem do ruky tzv. Kango(bourací kladivo) a všude kde bylo třeba dělat různé průchody pro vodu,topení,elektro atd. tak na to byl "Vick". Jo, nevím zřejmě jsem neřekl, že jsem v Irsku přijal tzv.nickname(přezdívku) Vick. Jednou jsme pili s Jimem v DickMacku a různě povídali i o tom , že oni hodně různé názvy a jména zkracují (např. Fitzgerald-Fitz, Manchester City-Mancity aj. ted´mě moc nenapadaj) a on říká to moje Vaclav,Vaslav,Vaklav nebo Valkav jak mi různě říkali je blbý a prostě řekl "Ty budeš Vick." A já souhlasil , nebot´ to nebylo špatný a hlavně bylo to krátký nikdo neměl problém s vyslovováním. Takže v Irsku se ze mě stal Vick. Na té stavbě to bylo o trochu lepší než prvně,ale hlavně jsem si nemohl vybírat a byl jsem rád,že mám práci. Ten hotel se v podstatě už dokončoval a bylo tam spousta firem jako např. topenáři,vodáci,omítkáři,elektrikáři,obkladači,malíři atd. A když někdo něco potřeboval tak jenom zakřičel "Viiiiiiiiick" a já naběhnul a udělal nebo pomáhal. Užil jsem si hodně srandy, nebot´ jsem vždycky prohodil nebo udělal něco srandovního a smáli jsme se. Ty chlapi co dělali v těch firmách byli z celého Irska a omítkáři byli až ze severního Irska. Dokonce jeden mi říkal s těma si moc nežertuj. Je zde celkem normální, že jezdí do práce denně i  200km. Dá se říci , že na té stavbě to byla jedna taková velká rodina a byl jsem jako takový "maskot". Natolik jsme se skamarádili, že vždycky když náký ty řemeslníci končili tak jsme se loučili jako velmi dobří známí. Byl jsem rád,že mám opět práci a moje situace se zase začínala lepšit. Pracoval jsem zase od osmi do pěti a vždycky mě přivezli a odvezli. Teda jednou na mě ňák zapoměli (prostě po Irsku) a tak jsem se ňák stopem dostal zpět. Tady žádný autobusy nejezdí , pouze školní, nebot´ tu je konec světa. Pamatuji si,že jsem pracoval asi týden a byl to pátek, byl jsem dopoledne něco zařitovat ve městě, šel jsem po Main Street a viděl jsem na jedné restauraci nabídku na práci. Tak jsem se zeptal a oni mi říkají abych přišel večer v šest, že budu mít nádobí. Řekl jsem OK, nebot´ jsem to měl akorát se osprchovat převlíknout a jít na druhý džob. Takže po měsíci flákání jsem měl najednou dvě práce, ale byl jsem rád. Říkal jsem si, že to mytí bude takové odpočinkové po práci. To co se potom dělo překonalo všechny mé představy. Normálně jsem přijel ze stavby, osprchnul se,něco pojedl a šel na šestou do restaurace. Tam mě přivítali ukázali co mám dělat a pomalu to začalo. Tato restarace byla jedna z větších kde bylo možno obsloužit i přes sto lidí a také to tak vypadalo. Otevřeno bylo asi do jedenácti večer a večeře se podávaly do desíti. Zkráceně řeknu,že od šesti do desíti jsem se nezastavil a nevěděl jsem co se to vůbec děje. Byl to jeden velký chaos, několik číšníků,servírek , které jsem ani na začátku neregistroval všichni v poklusu,něco volali na kuchaře, potom zase kuchaři na ně, naštěstí jsem nic moc nerozuměl,jenom jsem myl a myl nádobí, které mi doslova "lítalo" do dřezu a furt dokola. Po desáté hodině se to trochu uklidnilo číšníci snesli veškeré nádobí mě do kuchyně ještě obsluhovali pár posledních hostů a pak šli domů. To samé kuchaři, kteří vlastně jen tak všechno shrnuli ke mě ke dřezu, takže přes to nádobí nebylo ani vidět a řekli bye,bye a šli. Byl tam se mnou jeden takový důchodce,který mě jako zaučoval. On dělal na myčce (el.mašina) a já myl ručně. Byl takový zvyk,že když jeden nestíhal tak druhý mu pomáhal, aby chod kuchyně se neohrozil. Ten večer jsem byl v jakémsi tranzu a pamatuji si ,že jsem myl a myl a drhnul tu haldu toho nádobí, všichni už odešli a poslední odcházel provozní a řekl až to udělám, abych všechno zhasnul a vypnul a ukázal jak mám odejít a zabouchnout za sebou. Když jsem to konečně umyl tak ještě zamést a vymopovat celou kuchyň a šel jsem. Bylo přesně půl druhé v noci a když jsem vyšel ven a šel domů sotva jsem pletl nohama jak jsem si lehnul tak jsem pořád ještě myl a  myl. Ráno jsem šel na osmou normálně na stavbu a tam to také nebylo lehké a opravdu jsem přemýšlel, že na tu druhou práci se vykašlu. Jo zapoměl jsem říci,že jedna pozitivní věc na mytí byla ta, když po práci přišel provozák a dal mi dvacku. Je to tzv. tips (spropitné), které se poctivě rozděluje mezi všechny pracovníky. Někdy bylo větší někdy menší (podle kšeftu) a ta dvacka byl takový průměr. Měl jsem toho dost a řekl jsem si jestli to bude dneska to samý tak se na to vykašlu. Byla sobota a bylo to ještě horší! Ještě větší busy. Podle mé předchozí stupnice bych řekl "Fucking busy". Naskočil jsem v šest hodin do toho blázince,horko,parno,za chvíli zpocenej,všichni zase lítali a gestikolovali a volali jeden přes druhého a když jsem si představil,že tu musím být minimálně do půlnoci, tak jsem si říkal,že to nedám. Jediný co mě tam drželo bylo to , že zase dostanu dvacku.Později jsem zjistil , že soboty jsou vlastně nejvíce busy a toto bylo ještě na svatého Patrika takže restaurace jsou plné hlavně Američanů,Australanů,Angličanů a Irů. Taková práce v kuchyni je velmi specifická věc. Chtěl bych tu trochu zafilozofovat ohleně umývání nádobí. Na začatek řeknu jednu zásadní věc. Tuto práci je třeba dělat aspoň dva roky, že by člověk o tom něco věděl a kdo to nedělal tak nic o tom neví a nemá cenu s ním diskutovat. Když Vám někdo řekne,že umýval nádobí (přesnější je pracoval v kuchyni) já nevím,třeba půl roku tak je to málo,že by s ním na toto téma diskutovat.  Je velký rozdíl dělat v restauraci , která moc nejede než v zaběhlé , kde je denně busy. Za ten večer od šesti do desíti, tzn. za čtyři hodiny se dělávalo v průměru 120 jídel což je vlastně 30 jídel na hodinu , tzn. každé dvě minuty jídlo! V největších špičkách se dělalo přes 150denně až 200 a můj rekord jsem zažil 210. Po takové šichtě je člověk vyjetej jak volej a neví co se s ním děje. Já jako chlap, který už měl za sebou spoustu různých prací, od různých továren a černých řemesel, jako soustružník, frézař,vrtař,horizontkář,hoblovkář,zámečník,seřizovač,úržbář,mechanik,dále jsem zkoušel číšníka,truhláře,zedníka,obkladače,tapetáře,malíře,sádrokartonáře,montážníka,pokrývače, instalatéra,topenáře,trochu elektrikáře, řidiče,obchodní cestující,byznysman,prodavač,picérista, podnikatel a na něco si už ani nevzpomenu (když se mě tu  ptali co dělám ze srandy jsem říkal,že všechno , akorát jsem ještě nedělal popeláře a kosmonauta), jsem dělil práci na mužskou a ženskou. Mytí nádobí (nebo spíše práce v kuchyni, zde tzv, KP(Ký Pý), Kitchin Porter) je vyloženě ženská práce.(Aspoň podle mě byla). Už první rok tady mě lákaly abych chodil ještě  pomáhat do kuchyně, nebot´ byl opravdu nedostatet lidí na tuto práci, nikdo to nechtěl dělat a ani se nedivím, tak jsem jim říkal, že do      kuchyně nepůjdu, že to není pro mě. Jak jsem říkal druhý den to bylo ještě horší, nebot´ byla sobota , ale druhý den jsem měl na stavbě volno tak jsem mohl spát do odpoledne a na šestou jít do restaurace. Takže jsem to takto začal praktikovat a vlastně jsem pracoval denně od osmi do půlnoci, akorát ve čtvrtek byl zavírací den v restauraci , takže jsem měl po stavbě večer volno a v neděli se zase nedělalo na stavbě takže jsem měl volno od rána do večera. To znamená, že se skončil můj vegáč a v podstatě už jsem se ani nedostal do Dickmacka na můj oblíbený Guienness, nebot´když jsem měl volno tak jsem radši spal, nebo odpočíval, nebo si dělal takové ty údržbové práce jako praní, uklízení atd. Vydržel jsem to takto asi půl roku. Je fakt , že v té době jsem vydělával dvakrát více ,když byly dobré tipsy tak mi to dělalo jednou asi 90 000Kč  za měsíc. Slušný peníze , ale člověk nežil. Měl jsem přes 80hodin týdně, což si můžete sami spočítat kolik času Vám z toho týdne zbyde. Vlastně jsem ani nic neutratil, protože nebylo kdy. Také jsem se najednou ztratil z očí , nechodil mezi Čechy, na párty , do hospody nic, prostě Vick se vytratil a někteří si mysleli, že už jsem odjel.Psal se rok 2004 a 1.května Česká Republika přistoupila do Evropské Unie, takže se mnoho věcí zjednodušilo, už jsem nemusel mít strach z mým razítkem, mohlo se oficiálně pracovat, cestování bylo bez problémů a také začalo přicházet více Čechů na práci. První týden,čtrnáct dní bylo této dvojí práce opravdu krutých a mohu říct, že mi pomohlo to , že jsem v mládí hrál hokej a fotbal a byl jsem zvyklý bojovat a nevzdávat se a vzpomínám si,že jsem to bral jako na tréniku a každé ráno jsem se rozcvičoval a hecoval se musíš, musíš!!! Časem si člověk zvykne, ale musí mít silnou vůli. Pracoval jsem na stavbě toho hotelu a jednoho dne tam přišel dělat jeden Rus. Byl to Sergej a pracovali jsme spolu nebot´ bylo hodně práce a někdy jsem nestíhal. Znal jsem trochu rusky, ale nechtěl jsem s ním mluvit rusky a nemám rád ruštinu, jedině když už jsem nevěděl co tak jsem mu to řekl rusky. On byl asi stejně starý a byl dost inteligentní a vychcaný. Ted´jsme na tu práci byli dva a někdy jsme měli docela čas pokecat  a užil jsem si s ním docela dost srandy. Nebot´ já jsem ho vždycky vytáčel a říkal jsem mu "Vy Ruský Okupanti" nemáme Vás rádi a vždycky Vás porazíme v hokeji, umíte hovno! a všechno co tam máte Vám postavili Češi atd. Samozřejmě sranda, ale někdy se i vytočil. Vyprávěl mi jak byl na vojně u parašutistů, což byla speciální jednotka (v té době nejlépe cvičení vojáci), ve volných chvílích cvičil ňáké ty bojové sporty, učil mě to, předváděl jak nejlépe zabít člověka, co udělat a do kterých míst a co všechno zažil a přežil . Byly to zajímavé story. Také mi vyprávěl,že vystudoval dvě vejšky, byl někde od Moskvy a utekl se ženou do Anglie. Tam pracoval v ňáký fabrice samozřejmě na černo. Jezdily jedním autem do práce asi čtyři nebo pět každý den a jednoho dne se dívá z okna a vidí jak přijelo několik policejních antonů obklíčily celou fabriku a dělaly šťáru. Samozřejmě skoro všichni dělaly na černo takže průser a domů. Sergej přemýšlel co udělat , tak vzal nějaké bedny na sebe, že přes ně skoro neviděl řekl "Sorry,sorry" a šel kolem nich dál je někam odnést. Oni ho pustili a on utekl někam se schovat a čekal až odjedou.  Toho dne pouze on se vrátil z práce a ostatní už neviděl. Potom se ňák dostal do Irska, na falešný pas, nebotˇ Rusové to nemají jednoduchý. Hodně jsme se skamarádili a vždycky když se na stavbě objevila podezřelá osoba tak se Sergej někam vytratil. Jednou tam byli i policajti, ale spíš jen pokecat s kamarády. Sergej bydlel v Tralee, měl myslím malé dítě, nebo dvě a jeho manželka pracovala v McDonaldu a pamatuji si jak denně měl ke svačině ty jejich "sračky" ňáké burgy, bigmacky, cheessburgry atd. a všichni jsme si zněl dělali srandu. Ona to nosila domů jako zbytky nebo co a žili z toho. Na druhou stranu V Irsku mají silnou sociální podporu a když máte třeba jedno dítě tak se z toho nechá docela slušně žít. Spousta hlavně Litevců,Lotyšů,Poláků a jiných si sem brali své děti,nebo rodili nové a i svobodné matky si slušně žili, nebot´ je tu hodně  různých přídavků. I já jsem mohl brát přídavky na své děti, jelikož jsem pracoval a žil v Irsku v eurech což bylo lepší než v Čechách. Tenkrát to dělalo na dvě děti asi 150éček  měsíčně a každým rokem se to zvyšovalo. Takže se Sergejem jsem se hodně spřátelil a užili spoustu srandy. On měl například starou Toyotu starlet, kterou koupil asi za 100éček a jezdil s ní do práce. Po práci mě vozil domů. Irové mají v autech na předním skle tři nálepky na pojištění a technickou. Jenom taková poznámka, půjčit si auto od Ira může být nebezpečné, protože v případě nějakých problémů to auto je pojištěno pouze na majitele. Samozřejmě Sergej měl tyto nálepky , ale falešný. Pro Ruský není nic nemožné a za 50éček mi je sežene taky. No problem. Pamatuji si jak jsme hodně diskutovali o politice a nikdy nemohl pochopit a říkával. "Jak je možný že největší a nejbohatší země na světě žije v takový chodobě. Vždyt´mi máme zlato,ropu,plyn,nerostné bohatsví,úrodnou půdu atd. a většina lidí žije v bídě a utíká do ciziny." Já mu na to říkal, že to je tím, že chlastaji moc vodky.On se hned vytočil,zkrátka chytal na první šlápnutí a to se mi líbilo. Říkával, já jsem měl dělat chirurga,léčit a operovat lidi a tady dělám pomocnýho dělníka stavbě. Asi měl pravdu. Jednou jsme dělali, bylo to před dokončením toho hotelu, tak se čistily kanály co se tam udělaly , protože do nich napadal různý bordel a bláto. Vždycky jeden vlezl do toho kanálu měl to asi akorát po prsa a do kýblu holýma rukama nabíral ten bordel , nebot´ tam není víc místa. Jak on byl v tom kanálu a nabíral ten bordel,tak já na něj "Sergej vždyt´ ty jsi měl dělat doktora a léčit lidi a ne hrabat se tady v těch Irskejch sračkách , podívej se co tu děláš "a smál jsem se mu do ksichtu. On by mě v té chvíli kdyby mohl zabil. Jenže on nemohl nic dělat jak byl v tom kanálu jenom hledal okolo sebe co by po mě hodil a nadával v ruštině samá kurva a fakoval. Nakonec rezignoval a začal se smát se mnou,díval se na ty svý zasraný ruce a říkal, " Máš pravdu,máš pravdu." Měli jsme oba záchvat smíchu , to chtělo natočit.Jednou přijel do práce svojí Toyotou a mistr mu říká vždyt´ti to jde na tři válce a on říká já vím. Jak jsme jeli domů tak se to hádalo,ale jelo. Za pár dní přijel a říká ,"Už mi jde jenom na dva". Tak jsem s ním jel po práci domů(bylo to asi pět mil) a jeli jsme půl hodiny. Vůbec to nejelo a předcházela nás i babka s nůší. Nevím jak dlouho musel jet těch padesát kiláků do Tralee.(čti Trelí) Vždycky jsem trpěl, nebot´ on zapnul kazeťák v autě a tam měl ty jejich ruský písničky. Vždycky říkal tohle to je pecka, poslouchej a tam bylo Závtra pašol málčik do parku tam smatrel děvočky atd,atd, a já začal fakovat a on si to zpíval a bouchal do volantu a strašně to prožíval. Anebo ještě tohle to je bomba a tohle a tohle ,ale já už jsem chtěl bejt hlavně  v Dinglu. Tak to byla vzpomínka na Sergeje, který jednou nepřišel do práce a už jsem ho víckrát neviděl. Tato sezona začínala pro mě dobře, ale bylo hodně práce. Vzpomínám si ,že ještě v mezičasech jsem ubytovával na hostelu klienty a jednou ráno muselo to být v neděli, protože to jsem dopoledne nepracoval, přijdu do kuchyně si dělat kafe a tam byly dvě turistky , docela pěkné, jedna blond,druhá černá a tak jsme se normálně pozdravili Hi , How are you atd. jako vždycky. Já jsem je trochu jak by typoval na ňáký slovanky, ale možná i němky. Najednou slyším jak jedna druhý říká "Chceš do čaje cukr?" Trochu jsem se zarazil a řekl jsem si budu dělat jako nic. Děvčata se s tím moc nemazlili, mluvili nezi sebou a bylo to samý "Ty vole, do prdele atd. Také si mezi řečí povídaly i něco o mě, že nejsem tak hroznej, ale to co jsem si včera pouštěl za muziku, ty moje " šansony" prej bylo hrozný.(Samozřejmě,že to byly Floydi, ale je to o generaci dál a už tomu nerorozuměj).Pil jsem svou kávu a jen tak se pousmíval a dozvídal jsem se nechtěně více a více věcí až intimností ohledně nakupování vložek, takže v jednu chvíli jsem se nadechnul a říkám "No teda děvčata tu češtinu ovládáte docela dobře." Zůstaly stát jak opařené je slabé přísloví. Dovedete si představit jejich oči, a ta černovlasá je měla vykulené od přírody a ted´ještě dvojnásob. Samozřejmě jsme se všichni začali smát a povídat a vyprávět česky. Zjistil jsem,že jsou z Prahy bylo jim asi 26 a hodně cestují a nějakým způsobem se dostaly až sem. Říkaly ,že si budou hledat práci a zkusí něco vydělat. Hodně jsme se skamarádili blond byla Stáňa a černá Marcela. Pomohl jsem jim hledat práci a ve volných chvílích jsme chodili všude společně (na pivo,na útesy,na procházky aj.) Zanedlouho si našli práci na benzíně a to bylo dobré, hlavně pro mě! Oni dělaly v sekci občerstvení takže pokaždý jsem dostával dvojité porce,sendvičů,kuřat,hranolek a různých  "dobrot" co tam dělaly. Vždycky když jsem přišel tak už od dveří jsem křičel "Ahoooj" a šel pokecat z holkama. Později  se naučily i ostatní zdravit  ahooj , nebot´tam byly,Polky,Litevky,Španělky,Číňanka,Irky a docela se jim to líbilo.  Já jsem jim vysvětloval jako v tom Formanově filmu myslím Černý Petr, nevím, jak mu říká musíš říct ahooooj, ne ahoj, slyšíš to ahooooj. Byla to strašná sranda, vždycky když jsem přišel tak oni spustily ahooooj. Blížil se červenec a já jsem se domluvil s mojí sestrou ,že by sem mohla přijet se svým synem Edou na měsíc na prázdniny a zkusit si i něco vydělat. Myslím ,že koncem června přiletěli ještě s mojí ženou a dětma. Švára je odvezl všechny do Frankfurtu a odtud letěli do Kerry.  Od Jima jsme dostali k dispozici jeden velký pokoj a měli jsme v plánu, že se najde práce a přes měsíc budou pracovat a trochu si přivydělaj. Bohužel v této době už bylo trochu pozdě práce pro mou ségru a Edu se nenašla.Eva chodila se mnou do restaurace a Vilém také občas chodil mě vypomáhat když bylo "busy". Alena s Edou a mojí dcerou Agátou to měli jako prázdniny. Já jsem si vzal na stavbě volno asi 14dní a byly jsme hodně spolu. Jim nám nabídl,že by jsme mohli pro něj ještě dělat jeden menší džob. A to každou sobotu dopoledne chodit uklízet a převlékat postele v Hollyday Home. Ironie osudu ty domky kde já jsem začínal a kde jsem asi 14dní dělal než jsem s tím seknul si vzal Jim jako do pronájmu a tam jezdili na týdenní nebo dlouhodobější pobyty turisté. Vždycky v sobotu dopoledne se střídali museli jsme během asi čtyř hodin udělat myslím 20 domků. Tu práci jsem nenáviděl, nafasovat čistý prostěradla,povlaky,polštáře, slíknout starý ,přebalit,vyluxovat,vytřít,uklidit kuchyň , záchody, koupelny atd. Většinou tam po nich zbyl pěkný bordel, spousta plechovek a flašek od chlastu , ale na druhou stranu tam zůstávaly různé věci v ledničce a jinde tak jsme to pěkně po česku sebrali a nechali pro sebe. Chodili jsme všichni, rozdělili jsme se a jeli, furt stejný stále dokola dům za domem. Už nevím kolik přesně nám Jim platil,ale byli jsme rádi , že máme aspoň ňákou práci a bude na pokrytí nákladů. To se psal rok 2004 a začínalo Mistrovství Evropy ve fotbale v Portugalsku. Takže byl asi červenec a také sem přijelo několik nových Čechů. Já jsem se cítil jako starej mazák a podle ročníku jsem některým  mohl dělat tátu. Přijelo několik holek z Kašperských Hor, jeden trochu jako já , taková Klatovská mánička (měl delší vlasy než já a říkali jsme mu Bily) a hlavně Dana jedna z nejhezčích Češek co tu byly. Aniž jsem to tušil blížil se nejkrásnější čas, nebot´ byl ten fotbal a všichni jsme chodili společně fandit. Holky z benzínky to hodně prožívaly a vždy před zápasem jsme měli sraz u nás v kuchyni a malovaly nám na tváře vlaječky,Bily měl velkou Českou vlajku a každý se ňák vyparádil. Chodili jsme do Smallbrigde,kde jsme měli rezervé, rozvěsili vlajky a sledovali na plátně. Musím říci,že postupně jsme se stávali dosti populární a i místní fandily s námi.Jak si vzpomínáte tenkrát nám ten fotbal docela šel. Vždy když jsme šli celá banda po Dinglu a hlavně po vyhraném zápase a skadovali tak bylo dost veselo až se to někdy policajtům nelíbilo. Tenkrát jsme byli hodně pyšní na to ,že jsme Češi a dostávali jsme gratulace od místních kámošů a když jsme mluvili o fotbalu hodně jich říkalo ,že hrajeme pěkný fotbal a že, můžeme vyhrát. Samozřejmě i my jsme věřili ,že to vyhrajeme. Na ten osudný zápas z Řeckem nikdy nezapomenu. Byli jsme jako vždy ve Smallbrigde, v podstatě většina hospody se věnovala fotbalu (akorát američané,těm to moc neříkalo) a ten zápas jak jistě víte tenkrát dopadl nešt´astně pro nás. Vzpomínám si jak mi Stáňa říkala už před koncem co se stane když prohrajem. Já jsem jí řekl neprohrajem.Ale prohráli jsme. Byli jsme tenkrát velice vzteklí, holky brečely a stále jsme fakovali na Řeky. Věřím,že tenkrát kdyby tam byli ňáký Řekové tak by jsme je zbili. Naštěstí žádní Řekové v Dinglu nepracovali. Vím,že jsme stáli před Smallbrigde a stále nadávali,místní nás utěšovali a Bily vzal ze vzteku půllitr s pivem a praštil s ním na silnici. Byly z toho trochu oplejtačky,ale nakonec jsme to ustáli. Chtěl bych se chvíli zastavit u sportu. Irové jako takový jsou velmi sportovní a soutěživý národ. Jejich sportem číslo jedna je rugby. Můžete vidět od nejmenších dětí jak běhají a trénují s šiškou, na školách, na různých plátcích atd. Je to tvrdý sport, který má zde svou tradici a velkou podporu. Irové jsou specifický v tom, že hrají tzv. keltské sporty, které se nikde jinde nehrají pouze tady. Je to "Gaelic fotbal" (keltský fotbal) a Hurling. V obouch těchto sportech mají velkou tradici a vybudovanou základnu a jsou velmi populární a vítěz této ligy je opravdu velká hvězda a opravdový šampion. Například fotbal je až po těchto sportech a nemá velkou úrověň a každý dobrý fotbalista hraje v zahraničí hlavně v Anglii. Při pohledu na Gaelic fotbal zpočátku nevíte co se děje, protože se to hraje na rugbyovém hřišti,branky jsou jako ve fotbale,ale krajní tyče jsou protaženy do výšky jako při rugby. Hraje myslím patnáct hráčů plus golman, hraje se rukama nohama, prostě vším a pochopit pravidla chvíli trvá. Na první pohled mi to nešlo do hlavy hrát fotbal rukama a tak jsem se o to nezajímal a vždycky jsem jim říkal, že to atˇ si hrajou sami . Po několika letech jsem tomu přišel trochu na chutˇ a začal jsem to sledovat, naučil se pravidla i zkoušel to hrát. V první řadě je tento fotbal velmi náročný na fyzičku a tvrdost. Je zde dovoleno skoro vše a například naši fotbalisté by po prvních zákrocích zůstali ležet na hřišti a dlouho by se nehrálo. Některé zákroky jsou opravdu jak rugbyové,ale je to jenom tvrdý sport pro tvrdé chlapy. Počítají se tu body a góly. Gól je když se trefí do brány a ten platí za tři body a když se trefí nad bránu mezi tyče jako v rugby tak je to jeden bod. To známená, že třeba střílí z půli hřiště nahoru a je to bod. Takže utkání končí například výsledkem  1-13 ku 2-8. To znamená,že při součtu je to vlastně 16 ku 14. Tento fotbal se hraje jakby osobní obrana a na hřišti vidíte stále dvojičky které běhají stále spolu.Neexistuje zde žádný ofsajd a jsou tu další rozdílnosti v pravidlech. V hrabství zvaném Kerry kde jsem žil je velmi populární a v průměru asi každý třetí rok Kerry tým vyhrával v celé historii. Kerrypeople (lidé pocházející z Kerry) jsou na to strašně pyšní a hrdí a poznal jsem i lidi ,kteří byly ochotni umřít pro Kerry. Při zápasech je vždy plno diváků a skvělá atmosféra. Hraje se to celonárodně, kdy se rozlosují všechny hrabství včetně šesti severních, takže jich je ted´nevím přesně ,ale myslím asi 35 tzv. County (hrabství,region,kraj ap.) Každé County (čti Kaunty) má své specifikum a své dvě barvy. pouze jedno má tři barvy, ale už také nevím které. Takže Kerry má zelenou a žlutou a v době konání je všude vidět tyto dvě barvy. Na lidech, na autech, na domech, na zahradách atd. Hraje se vyřazovacím způsobem  a postuně jak týmy postupují je čtrvtfinále,semifinále a finále. Dostat se do finále je pro každé County veliký sen a celostátní finále se hraje v Dublinu na "Croke park" což je stadion, který byl postavený pouze pro sporty jako je rugby,gaelic fotbal a hurling. Dnes již tento stadion slouží i pro ostatní sporty jako je fotbal, ale vzpomínám si,že když jsem ještě byl v Irsku stále usilovaly o to aby se dohodly mezi sebou fotbalová asociace a rugbyová aby ho mohli využívat společně. Je to jeden z největších fotbalových stadionů v Evropě a má kapacitu přes 80 000. Tentrát řekl předseda GAA (Gaelic Assosiation a něco) doslova takové břídili nebo zoufalce jako fotbalisti nebo něco v tom smyslu tady hrát nebudou. Při finále ať rugby, gaelic fotbal,hurling je vždy beznadějně vyprodáno a je to jako národní svátek se všemi poctami včetně hostů z vlády a prezidenta(prezidentky - Irové už dvakrát po sobě mají prezidentku). Před zápasem jsou hráči osobně představovány prezidentce a ona je přítomna přes celý zápas. County které vyhrají jsou opravdovými hrdiny a sportovní veličiny. Jako u nás mistři ligy apod. Druhým jejich národním sportem je Hurling, který se hraje na stejném hřišti, ve stejném počtu, na stejné branky, stejné skorování, akorát s tím rozdílem ,že se používá taková speciální hůl a míček. Jelikož jsem hrával hokej tak mi to zpočátku trochu připomínalo hokejové prvky. Ale opět je to velice tvrdý a nebezpečný sport a nakonec jsem mu přišel na chut´.Tato hůl je asi metr dlouhá a na konci má tzv. lopatu, trojuhelníkového tvaru a míček je podobný jako v basseballu. Je až s podivem co všechno se nechá s tímto náčiním dělat..