vickfloyd

Je možné s touto holí přestřelit celé hřiště a skorovat, nebo nabrat míček na lopatu a běžet s ním až do brány, nebo velice zručně driblovat a spoustu dalších možností. Pro nás Evropany je to trochu nudné, ale na vrcholové úrovni to vypadá i zajímavě. V tomto hurlingu Kerry moc nevynikalo, ale v Gaelic fotbalu za mých pět let v Irsku Kerry vyhrálo asi dvakrát. Je to veliká sláva a tento tým jezdí po celém Kerry s pohárem a lidé je oslavují. Je to jako by vyhráli Stanley Cup. Vzpomínám si jak jsme měli tento pohár vystavený u nás na báru, nebot´ jedni z nejlepších hráčů, bratři 0´Shea byli z Ventry což je asi pět kilometrů od Dinglu a byli velkými přáteli mého šéfa rodiny. Takže u nás v restauraci dělali velkou párty, lidé se dotýkali poháru, fotili s pohárem a i já jsem se dotýkal poháru a vlastně patřím mezi skupinu štˇastlivců ,kteří se ho mohli dotknout. je to snem mnoha Irů, tak je to zde považováno. Dále bych se chtěl trochu zmínit o rugby. Rugby je sport, který Irové milují a také v něm dosáhli asi největších úspěchů v jeho historii. Hřiště na rugby uvidíte skoro na každé vesničce a je to tady prostě sport číslo1. Tento sport je velmi sledován, ale i dotován jak na regionální úrovni tak hlavně mezinárodně. Hrají ho též dívky i ženy (stejně jako Gaelic footbal či Hurling) a je to opravdu podívaná.  Hraje to velké množství týmů, z kterých ti nejlepší reprezentují nejdříve svou oblast a potom samotné Irsko. Irsko je rozdělono územně na čtyři tzv. oblasti. Leinster,Munster,Connacht a Ulster. Tyto mužstva hrají něco jako premiership společně s Anglií,Skotskem a Walesem. Na mezinárodní úrovni patří od nepaměti mezi 6 nejlepších týmů Evropy. Anglie,Skotsko,Wales,Irsko,Francie a Itálie. Světově k tomu patří ještě Nový Zéland,Austrálie,Jižní Afrika a Argentina. Bohužel ještě nikdy nebyli mistři světa, ale vyhráli spoustu uznávaných turnajů, jako Tripple Crouwn,Heineken cup apod. Jak jsem se dozvěděl rugby je sport velice gentlemanský, kde se ctí fair play a i fanouškové jsou z lepších vrstev (nejsou to žádní rowdies) a vesměs vše probíhá bez problémů. Rugby na vyšší úrovni je pro diváky finnančně náročnější než v jiných sportech. Stadiony jsou většinou vyprodané a jsou to "Chrámy" pro 50 a více tisíc lidí. Největší zápasy a zážitky jsou zápasy proti Anglii. V normálním životě ta nenávist proti Anglii (všichni víme proč) už není tak patrná i když jsem zažíval často tyto projevy proti angličanům, vesměs jenom v nadávkách a jakémsi méněcenném hodnocení, ale ve sportu chtějí Irové vždycky porazit Anglii (podotýkám Anglii, nemyslí se tím Velká Británie jak se to u nás často spojuje) a jsou ochotni bojovat do roztrhání. Takže tyto zápasy jsou prakticky svátky, vstupenky na tyto zápasy jsou dlouho vyprodané a někdy stojí i několik tisíc eur, ve městech i na vesnicích se zastavuje život, vše je oblečeno do irských barev, všude vlajky,transparenty, v pubech plno a všechno fandí. Jistě si dovedete představit co se děje po vyhraném zápase. Je fakt ,že často nevyhrávají, ale zažil jsem to a oni jsou na to strašně pyšní. Jak jistě víte na Irském ostrově je část, která patří Velké Británii  (Severní Irsko, zde jako Ulster) a zajímavá věc je,že v některých sportech jako rugby,gaelic fotbal,hurling,box a ještě v dalších, už si nepamatuji hráči s této oblasti reprezentují Irsko jako celek. Dokonce se hraje hymna, která je jakby pro společné Irsko. Vzpomínám si,že tuto hymnu jsem si jednou trochu před ňákým zápasem notoval (jelikož je docela melodická a v angličtině) a na to jeden Ir (kámoš) mě okřiknul abych držel hubu a byl zticha. Pro ortodoxní Iry, kteří nechtějí spojení ze Severním Irskem je to nevhodné. Otázka Severního Irska je zde pro nás dost nepochopitelná a za mých strávených pěti let  života zde jsem daleko nepokročil i když jsem se často aspoň ze začátku na toto téma  snažil diskutovat, ale později jsem to vzdal a i jednou mi bylo naznačeno abych se do toho moc nemotal. Musíte poznat irskou náturu,kulturu,historii,mysl,zemi,společnost,atd.atd a na to je pět let opravdu málo, že by jste něco pochopili. V každém případě tento ostrov by měl být jednotný,Irové jsou jeden národ,drží pospolu,ale často jsem slyšel "Je to severní Ir", nebo "On je ze severu" a je to, tak nevím. Politiku nebudu moc rozpitvávat, myslím.že se k ní ještě určitě vrátím. Mohu říci, že Irové jsou sportovní národ, podobně jak my,sice nemají tolik sportovních úspěchů v historii,ale za to každého sebemenšího úspěchu si velmi cení a ta rivalita mezi Irskem a Anglií je tu opravdu znát, asi jako u nás mezi Čechy a Ruskem, nebo Německem. Tolik zatím na téma sport a někdy na konec července jsem nakoupil letenky zpět pro ségru,Edu a mou Agátu. Eva s Vilémem tu ještě měsíc zůstali se mnou a vlastně všichni jsme pracovali v jedné restauraci. Žilo se nám docela dobře, nebot´ jsme vydělávali slušné peníze. Já svou práci na hotelu jsem ukončil, protože hotel už byl hotov a ještě asi měsíc jsem pracoval v Dinglu se stejnou firmou,ale bylo vidět,že pomalu už pro mě není práce, v podstatě ten šéf si vždycky nějakou práci pro mě musel vymýšlet , tak jednoho dne mi povídá, že mě bude muset propustit.Tak jsme se rozloučili,mě to ani nevadilo,ta stavba už mě přestávala bavit a zůstala mi jenom ta hospoda. Ještě jsem ve volnu  pomáhal Jimovi na jeho chalupě a to se mi stalo osudným. Přecenil jsem svoje síly. Přistavoval jsem mu tam takovou jakoby kuchyň a tady se používají na zdění takové bloky asi 40na25na10, které jsou vyrobeny z drceného kamene a cementu. Takový blok váží možná 20kg,nevím v každém případě jsou dost těžké. Skládat jich několik palet dá docela fušku. Vím,že Jim nakoupil dvě palety na jedné bylo 50ks. Já jsem je potřeboval vyskládat do patra. Takže jsem si vždycky dal několik na lešení a potom z lešení do patra. Pokaždé jak jsem nazvedl nad hlavu cítil jsem svoje záda. Jo,zřejmě jsem ještě neřekl,že mám trochu problém se zády, ale to má snad většina lidí. Asi druhý nebo třetí den potom, jsem se probudil v posteli, v zádech strašná bolest a nemohl jsem se hnout. To co přišlo bych nepřál nikomu zažít. Když jsem kdysi slyšel,že má někdo vyhřezlou plotýnku tak jsem to vůbec nebral vážně. Až když si to člověk sám zažije. Najednou jsem se prostě nemohl narovnat,řval jsem bolestí,volal jsem domů co to se mnou je, nemohl jsem ani mluvit, na toaletu,která byla v patře jsem chodil po čtyřech a tak abych někoho nepotkal no prostě kompletně se mi změnil život. Zprvu jsem si myslel, že mě jen ňák berou záda tak jsem to zkoušel na sílu ještě rozcvičovat. Zkoušel jsem dělat dřepy a další cvičení a řval při tom bolestí, ale říkal jsem si musíš,musíš, přece tady nezdechneš na tý Irský hroudě.Později jsem se dozvěděl,že to jen zhoršuje.Když mě viděl Jim v jakého jsem se proměnil mrzáka tak po mě nechtěl abych mu chodil na chalupu. Požádal jsem ho at´mě omluví v restauraci a zkoušel jsem se ňák léčit. V podstatě jsem asi první tři dni jenom ležel,nespal,občas mi Jim přinesl něco k jídlu za což jsem byl moc rád. Je to divný pocit, když jste někde na konci světa,takhle nemohoucí a nemáte nikoho blízkého. Musím poděkovat synovi mého šéfa z restaurace Frankovi, který se na mě po několika dnech přišel podívat a domluvil mi schůzku u doktora,který naštěstí byl jen pár domů ode mě. Z bídou jsem se tam dobelhal,zjistil co mi je,moc mě nepotěšil,řekl,že mám vyhřezlou plotýnku a že to ještě bude bolet. Dal mi ňákou injekci,napsal ňáké prášky a zpátky na pokoj.To bylo někdy v říjnu,tak jsem na hospodě skončil (stejně bylo po sezoně) a marodil. Byla to příšerná tupá bolest v zádech a vystřelovalo mi to do sedacího nervu a do nohy. Z domova mi někdo poradil abych to držel v teple a abych si dával termofor. Takovou tu flašku s tou teplou vodou. Je fakt,že tady je ta vhlkost a na podzim je to znát ještě dvojnásob a zřejmě to také organizmu moc nepomáhá. Tak jsem požádal Jima jestli nemá termofor, on mi ho půjčil a já jsem do něj nalil vodu. Bohožel já vůl jsem tam nalil normálně vařicí,dal jsem si to pod zadek a ležel na tom. Ted´vím,že to může udělat jenom idiot. Co myslíte,že se stalo?  Ležím,krásně mě to hřeje,na tu bolest si člověk pomalu zvykne a jenom si přeje at´ se to uzdraví. Najednou "Bum" já nadskočil jako by mě někdo vrazil nůž do zad a než mi došlo co se stalo tak jsem měl opařenou prdel. Od té doby jsem měl ještě navíc puchýře na zadku,takže jsem nemohl ani ležet na zádech. Když jsem to vyprávěl Jimovi tak se smál tím svým smíchem a říkal,že jsem "Stupid,crazy Czechman" vše ze srandy. V každém případě asi po dvou týdnech jsem si řekl,že nemohu být jenom na pokoji a zkusím chodit. Vzpomínám jak jsem šel ven do Super value něco nakoupit. Měl jsem to přes ulici a pak ještě asi padesát metrů. Vyšel jsem ven,dělal jako nic, přešoural se přes ulici a na druhé straně byla kamenná zít´ka tak jsem se tam opřel a připravoval se na další úsek. Při té cestě jsem potkal i pár známých a já říkal to nic to je OK. Prostě jsem se učil znovu chodit. Kdyby mě to někdo řekl,nevěřil bych tomu. Pomalu jsem přicházel k sobě, byl jsem u nějaké rehabilitačky, která mi ukázala co mám cvičit a hodně chodit. V té době jsem měl domluveno, že asi v půli listopadu pojedu domů společně s jednou Češkou, super kamarádkou, která dělala v přístavu (Lenka) , ona tu měla auto a jeli jsme spolu do Čech. Obával jsem se, že nebudu schopen,ale můj stav se docela zlepšoval a tak jsme jednoho rána v 7hodin vyrazili z Dinglu. Ona měla normální Feldu a byli jsme docela slušně naložení. Lenka vezla všechnomožný věci , dokonce i Lobstera (humra velkého) z restaurace v polystyrenové jakoby lednici v chladu ,aby vydržel. Řídila do přístavu Rosslare asi 300km a tady na trajekt do Francie - Cherbourg. Nikam jsme nepospíchali a tak jsme se zastavovali v Irsku na různé občerstvení,u moře , na útesech na ňáké vyhlídce, nebot´ normálně se do těchto míst těžko dostanem. Trajekt měl jet asi ve 2h odpoledne. Nikdy  před tím jsem trajektem necestoval a když jsem viděl ten panelák do kterého jsme se měli nalodit, vypadalo to zajímavě. Když jsme najeli,tak se zamklo auto a všichni museli odjet výtahem nahoru asi do čtvrtého patra (bylo jich asi 7) . Tam jsme dostali kabinku, kde byla dvoupatrová postel,toaleta,sprcha a okénko. Nerad se o tom zniňuji,ale stala se nám nemilá a těžko uvěřitelná věc. Stewardka nás ubytovala a dala nám klíče od kabiny. My jsme si tam dali naše věci a šli jsme se porozhlédnout po lodi.Měl jsem svoji ledvinku se svými dokumenty (pas,řidičák atd.) a také nějaké éčka, myslím něco přes 2 000. Lenka říká, věci si tu necháme a zamkneme, já říkám dobře, nechal jsem tam ledvinku, ale v poslední chvíli mi něco řeklo prachy si vem. Šli jsme nahoru podívat se co tam všechno je. Byla to nádhera! Stát na té palubě a dívat se z té výšky na širý Atlantic, krásný pocit. Lenka uděla několik fotek a já jsem ji fotil v různých pozách a byla sranda. Zchylovalo se k večeru, dali jsme si ňákou večeři,pití,povídali jsme si, nakupoli tam v těch různých šopech a snažili se ňák zabít ten čas. Bylo cítit jak se to houpá , ale tentokrát to nebyla žádná rybářská bárka tak mi to  tolik nevadilo.Mělo se jet asi 13 hodin takže jsme nechtěli jít moc brzy spát. Lenka mi vyprávěla o svém životě, o tom jak byla na Zélandu a na svůj věk měla docela pestrý život. Občas jsem jí i já něco povyprávěl , aby nám to lépe uteklo. Vím,že jsme šli i do kina, dokonce si i pamatuji co dávali, jmenovalo se to Terminál, ale ke konci už jsem spal. Tak mě Lenka vzbudila a šli jsme spát do kajuty. Ona spala nahoře já dole. Ona byla hezká holka v té době asi 25 let , ale náš vztah byl opravdu kamarádský. Druhý den jsme se probudili a šli na snídani a po snídani řekla,  že si jde do kajuty pro foťák a ještě udělá ňáký fotky. A ted´se to stalo. Přiběhla za mnou zpátky,celá nervozní a říká,že nemá foťák. Nechtěli jsme tomu věřit, ale opravdu se jí ztratil foťák. Přemýšleli jak se to mohlo stát. Kdo to mohl udělat? I já jsem se cítil blbě, nebot´ též jsem přicházel v podezření. Měl jsem s sebou pouze malou ledvinku  a Lenka mě plně důvěřovala stejně jako já jí. V podezření přicházel pouze někdo z personálu, který určitě musí mít druhý klíč. Později zjistila, že se jí ztratily i parfémy, které kupovala v šopu na trajektu. Moje ledvinka zůstala v pohodě, můj pas i řidičák tam byly, ale myslím, že horší by to bylo z mými penězi (těžce vydělanými), kdybych je tam nechal.Lenka byla dost naštvaná, nebot´ foťák kupovala asi za 400 éček a měla tam spoustu fotek z Irska. Stále jsme to probírali, určovali dobu kdy se to mohlo stát, (zřejmě když jsme byli v kině) a nadávali co je to za bordel. Nebyli jsme zvyklí, nebot´ v Irsku se nekrade (není třeba) a když někdo krade tak vesměs z řad" nás "cizinců. Lenka to byla ohlásit, dostalo se to až ke kapitánovi, trochu se to řešilo, ale v podstatě se nedalo nic dělat. Jedna věc byla jasná. Někdo na té lodi to prostě měl. Pravděpodobně někdo z personálu, ale nedalo se nic dokázat. Měli jsme z toho oba divný pocit, protože za ta léta v Irsku se nám nic neztratilo a toto byla Irská lod´. Každopádně jsme asi s tříhodinovým zpožděním št´astně přistáli v Cherbourgu. Vyjeli jsme z její červenou feldou z útrob trajektu a pokračovali v cestě domů. Byla sobota asi čtyry hodiny odpoledne. Ona řídila a já jsem navigoval. Měli jsme udělaný z počítače itinerář, kde byly přesně zaznamenané všechny vesnice a města přes které pojedeme. Já jsem byl ve Francii poprvé a ona také. Jeli jsme mimo dálnice, nebot´ jsme nechtěli platit mýtné a to byla docela sranda. Jejich značení silnic a ve městech nám dělalo docela dost problémů. Často jsme bloudili a na kruhových objezdech (kterých je zde nejvíce) jsme jezdili dvakrát nebo třikrát dokola než jsme se dohodli kterým výjezdem vyjet. Vím, že jsme někdy večer asi v sedm projížděli okolo Paříže, byla vidět v dáli osvětlená  Eifelovka a Lenka jela a já navigoval. Vzpomínám si na jednu příhodu po cestě jsme zastavili na Mc Donaldu a já si normálně objednávám kafe a říkám té francouzce "one coffee please"  a ona mi nerozuměla. Něchtěla vůbec reagovat slepice jedna až jsem ji musel ukázat na obrázku co chci. Slušně řečeno mě to pěkně naštvalo,nebot´ samozřejmě, že moc dobře mi rozuměla, většinou anglicky umějí a kafe snad srozumí každá ameba. Byla to ukázka "Francouzkého rypáku nahoře". Ale na druhou stranu v Dinglu jsem měl hodně známých francouzů a francouzek a řekl bych, že byli jedni z nejlepších společníků pro zábavu. Prostě rád jsem chodil na frazouzké párty. Je fakt,že u nás v restauraci dělala servírku jedna francouzka  (Elis) a zkoušela dělat ze sebe něco víc, ale šéf se s ní vůbec nemazlil.Tady jsme se shodli s Lenkou, že dávají najevo svou "velmoc". Nevím jaké máte zkušenosti Vy. Cesta přes Francii pokračovala docela s problémy, byl večer a my jsme jeli po vedlejší silnici, abysme neplatili za mýta. Několikrát jsme bloudili a ve finále jsme stejně najeli na dálnici a museli zaplatit ňáký éčka. Kolem půlnoci jsme se dostali k německých hranicím, která vlastně už nebyla. Pamatuji si jednu nebezpečnou chvilku, kdy jsme jeli přes ňáké německé městečko, já jsem koukal do mapy a hledal ten správný nájezd na dálnici, když Lenka se také ke mě na chviličku podívala a když zvedla oči tak jenom zapištěla a před námi stálo auto. Stačila jenom strhnout řízení do protisměru a já se divil,že nenabourala. Zastavila v šoku a povídá už dost, dál nejedu! Tak jsem si sedl za volant, najeli jsme na dálnici a jeli. Musím němce pochválit za jejich systém a značení dálnic. Je to nebe a dudy oproti Francii. Bez problémů jsme přefrčeli celé Německo.Jeli jsme celou noc a asi v sedm ráno jsme byli v Příbrami. Rozloučil jsem se z Lenkou a vlastně do dneška jsme se neviděli a ani jsem o ní neslyšel. Jak jí znám tak se bude toulat někde po světě. Takže, když si to člověk všechno spočítá takováto cesta trvala přes 48 hodin,stálo to asi 300éček na osobu, utahaný, no prostě nedoporučuji. Letadlem to jde za 30éček a za 2hodiny je člověk doma. Jediná výhoda je, že člověk si může přivést víc než těch 15kilo v letadle. Je to krásný pocit příjít do svého domova po pár měsících, najít tam své věci tak jak zanecháš a lehnout si do své postele se svojí manželkou! Je fakt, že člověk si pak všechno dvojnásobně užívá, váží si různých maličkostí, které normálně ani neregistruje.Vzpomínám si ,že i Vánoce začaly býti pro nás zase Vánocemi, nebot´ před tím při podnikáni to byl vlastně největší byznys a měli jsme otevřeno i na Štědrý večer. Ted´ jsme měli na všechno dostatek času a peněz a opravdu jsme se ze sebe těšili, jako rodina všichni pohromadě. Samozřejmě jsme cítili, že to není na pořád a ten pocit jak čas ubýhal stále zesiloval. Začal rok 2005 a já už pomalu přemýšlel o návratu.Byl jsem asi přes měsíc doma a ozval se mi Jim. Jednou mi říkal, že bude mít pro mě asi kšeft a to opravu nějakého baráku. Já jsem mu to slíbil  "No problem for me" a ted´ to chtěl realizovat. Okolo desátého ledna už jsem byl v Dinglu. Šlo o to, že Jim jednomu jeho kámošovi slíbil udělat kompletní rekonstrukci na jeho domě v Dinglu. Normálně to obnáší spoustu peněz a zařizování, je potřeba několika odborných firem atd.atd. Byli jsme domluveni,že si pozvu ještě jednoho kámoše a ve dvou to předěláme. Ted´ jsem měl ale  dilema, nebot´ jsem měl práci v restauraci přes zimu sice méně, ale nechtěl jsem o ni přijít a na druhou stranu jsem nemohl zklamat svého Jima když jsem mu to slíbil. Předběžně jsem měl domluveno se svým švárou Edou, že by se mnou do toho šel a ted´ to přišlo. Plán byl asi takový. Asi prvního února začnem a máme na to tři měsíce. Ubytováni budeme v tom domě co opravujeme, budeme brát týdně 400éček,materiál a různé věci okolo Jim zajistí. Nedalo se nic dělat musel jsem jít do práce nahlásit, že tři měsíce nebudu chodit i s tím vědomím, že o tu práci přijdu. Šel jsem tedy za Frankem (synem mého šéfa, s kterým jsme byli dobří kamarádi a s kterým jsme mívali spoustu stejných názorů na různé věci, na práci, na pivo, na ženy a na život atd.)  Nakonec se ukázalo klasicky "No problem" a vyřešili jsme to  tak, že stačí když budu dělat jen takzvaně "Half time" to znamená večer od šesti a v podstatě to bude jako před tím když jsem dělal na stavbě a večer v hospodě. Takže s nadšením jsem zařídil Edovi letenku a připravoval se až přiletí. Začátkem února měl přiletět, brzo ráno jsem měl zajištěn taxi do Kerry na letiště. Spal jsem a najednou asi ve tři v noci sms, že nepřijede, že se jim po cestě na letiště do Frankfurtu rozbilo auto a navíc byla sněhová kalamita. Musel jsem zajistit novou letenku a asi o týden se to protáhlo. Na druhý pokus už dorazil. Vyzvedl jsem si ho v Kerry na letišti a bez problémů jsme dorazili do Dinglu.

Byl jsem rád, že tu mám kámoše a na příští tři měsíce je o zábavu postaráno. Eda neuměl ani slovo anglicky a později jsem zjistil, že nejlepší je jezdit do světa absolutně jalovej bez znalosti řeči. Později vysvětlím. Takže po seznámení s Jimem, jsme se odebrali na "místo činu".  Ukázal nám ten dům co budeme opravovat, v patře byly tři pokoje , tak jsme si každý vybrali jeden a druhý den začali. Dům stojí nedaleko kostela na Green Street a byl používán na pronájem na bydlení. Dole byla společná kuchyně, společenská místnost a nahoře ložnice. Takový klasický dům jakých jsou zde stovky. Majitel si přál ho předělat na restauraci, nebo něco v tom smyslu. Předně zde bylo hafo bordelu ostatně jako ve většině irských obydlích a tak jsme to vynášeli na dvůr a co bylo ještě zachovalé tak jsme odnesli do patra. Jim vždycky přijel ráno okolo desáté když jel do práce, domluvili jsme se co budeme dělat a co budeme asi tak potřebovat. Naplánovali jsme si s Edou takový harmonogram jak asi budeme postupovat a byli tam datumy do kdy bude to a to hotovo. Vypadalo to docela nadějně. Hned na začátku mohl být průser. Vše nepotřebné jsme dali na hromadu a řekli si,že to normálně spálíme. Různé harampádí,matrace,lina,dřevotříska atd. jak jsme to podpálili tak to  samozřejmě čoudilo a zde v Dinglu, ale i v celém Irsku jsou na to dost háklivý. Měli jsme velikánský štěstí, protože odpoledne jsme  se dozvěděli od Jima když přijel z práce, že kdyby to někdo nahlásil policajtům tak jsme dostali dost velkou pokutu. Sice to bylo prakticky v centru Dinglu, ale na ten dvůr nebylo moc odnikud vidět, ale v podstatě to bylo blízko policejní stanice. Zřejmě pod svícnem největší tma. Takže po této zkušenosti jsme už víckrát nic nepálili a ten bordel jsme museli likvidovat jináč. Museli jsme nejdříve rozbourat nepotřebné příčky, na stropě byly obloženy dřevěné palubky, také strhat. Takže vstupní prostor jsme zvětšili na jednu velkou místnost. Bylo naplánováno asi deset stolů na sezení. V podstatě jsme měli udělaný takový plán na celý týden a podle toho jsme postupovali, aby jsme to do konce dubna stihli. Každé ráno jsme začínali v 8hodin a já jsem okolo páté odpoledne končil a připravoval se na druhou šichtu od šesti v restauraci. On tam zůstával sám a když já jsem se vracel z restaurace tak on už většinou spal. Nejlépe bylo každý čtrvrtek, nebot´ byla zavíračka v hospodě a měli jsme celý den na práci. Makali jsme asi do šesti a večer jsme chodili pravidelně na pivo. Chodili jsme hlavně do DickMacku nebot´ to bylo nejblíž a chodil tam Jim a ještě často nám platil piva až nám to bylo blbý. Ale na druhou stranu jsme mu to zase odmakali. Takto to prakticky fungovalo celé tři měsíce. Chtěl bych říci,že tady je zažitý jistý styl dělání a je třeba vědět co je více důležité a co méně a kolikrát to je úplně jinak než u nás. Bylo dobré hlavně pro mě,že jsem tu měl kámoše s kterým jsme si denně mohli popovídat a při tom pracovat. Švára je dosti takový zodpovědný člověk na rozdíl ode mě, já jsem dost flegmatik-sangvinik a tak to taky v tom domě vypadalo.On se snažil udržovat pořádek, vařil,občas pekl, myl nádobí a další domácí práce a já jsem si připadal jako bych tam měl manželku. Dá se říci, že práce nám šla docela od ruky a postupovali jsme podle plánu. Nejlépe se vždycky pracovalo v pátek, když přijel Jim a vyplatil nám každému 400éček a "No problem". Já jsem si ještě vydělal asi dalších 200 v hospodě takže nebylo co řešit. Každé ráno jsme začínali v osm hodin a já jsem vždycky vstával o trochu dýl než švára a pravidelně mě vzbudilo jeho cédéčko s jeho country písničkama. Vzpomínám si jak jsem byl v koupelně a ze spoda z kuchyně se ozývalo "Tak se v sedle kodrcám" nebo ňák tak to bylo a dál. Já to country denně nemusím, ale švára s tím pravidelně začínal každý den. Myslel jsem,že mě tím  umorduje. On přivezl s sebou sadu cédéček kde měl různou muziku. Například měl cd Kabátů, které já moc neznal a moc je nemusím, ale v cizině všechno český má přednost, tak jsem je tam ráno dal,zmáčknul "repeat" a hráli furt dokola až do večera. Takže po třech dnech už jsem těch asi 15 písniček znal dokonale nazpamět. Nevím proč , ale líbila se mi písnička "Šaman", kterou když dnes někde hrajou hned mi to připomene Irsko. Později mi Bali vypálil cd s Pink Floydama tak hráli celý den zase oni. Práce pokračovala celkem dobře, Jim byl s námi spokojen, vše probíhalo podle plánu a já vždycky říkal švárovi "Relax , dáme cigárko (v té době jsem trochu kouřil)  a najednou nám zbývalo asi tři týdny do konce a zjistili jsme ,že budeme mít co dělat , aby jsme to vůbec stihli v termínu.Ještě trochu o kouření - zde cigarety a alkohol jsou dosti drahé a stále jim to zdražují. Je známo, že se zde hodně pije a musím říci, že i hodně kouří. Vidět Irku, která nekouří je docela zázrak. Není to moc hezký pohled na mladé i starší a staré Irky s cigárem. V té době stály nejlevnější cigarety šest éček a i tak se jich prodávaly haldy. Kdo chtěl trochu ušetřit jako my Češi tak jsme si kupovali tabák a papírky a balili si což vyšlo asi na tři éčka. Když přijel švára tak si přivezl i tabák , jelikož svátečně kouřil i dýmku. Bylo to kilo tabáku na vykuřování skleníku a v podstatě jsem mu všechen za ty tři měsíce vyhulil. Bylo to vlastně naposledy co jsem kouřil. Zažil jsem Irsko ještě v době kdy se mohlo bez omezení kouřit všude. Nevím už přesně v kterém roce jim vyšel zákon o zákazu kouření v restauracích i jinde, ale pamatuji si jaký byl okolo toho rozruch.Na začátku všichni tvrdily, že to bude hrob pro místní hospody a hospůdky a,že irové nikdy takový zákon nepřijmou. Opravdu bylo nepředstavitelné ,že by se tady nemělo v hospodách kouřit. Spousta provozovatelů se bála zkrachování a vím , že ten zákon nakonec schválily  ,ale stále prodlužovaly datum od kdy bude platit. Myslím,že to trvalo rok nebo dva. Když konečně začal platit byly na různých místech Irska větší nebo menší protesty a vzpomínám si, že někteří měli na svých provozovnách nápisy , že u nich se bude stále kouřit. Vím, že padaly ňáké pokuty a asi tři hospody bojovaly dost dlouho,ale nakonec jim sebraly licenci. V televizi a v médiích to stále propíraly a ani já nevěřil , že si Irové nechají vzít v podstatě jejich "folklór". Dnes je to úplně normální když příjdete v Irsku do hospody tak tam není zamlžíno. Tento zákon byl brán jako zravotní opatření pro zaměstnance, kteří pracují v těchto veřejných místech. Byly zřizovány tzv. "Smoking area nebo smokinkg room", kde se chodilo kouřit anebo prostě se chodilo ven před hospodu. Musím říci,že já ted´ jako nekuřák mi to docela schází, nebot´v těch jejich starých hospůdkách s nízkými stropy bylo vždy slušně zamlžíno. Určirě bude tento zákon dál postupovat celou Evropskou Unií a jednou to bude platit i u nás. V každém případě dnes už tento problém nikdo neřeší a také to funguje. Takže zpátky,  ukázalo se ,že najednou bylo do konce termínu asi 3týdny a mi měli ještě spoustu práce udělat. To už nebylo žádné "relax" , "don´t  worry" a museli jsme máknout aby jsme to stihli. Chtěl bych zmínit jednu příhodu. Vím, že to bylo na Velký pátek a tady to je státní svátek. my jsme chtěli normálně pracovat, ale Jimi říká dnes si dejte volno, nikdo nepracuje. I když jsme měli dost práce tak jsme se rozhodli, že uctíme tento svátek. Švára už před tím měl chut´ se někam podívat a tak nás napadlo půjčit si kola a jet se podívat na kolech. Zašli jsme do sámošky , že si něco nakoupíme a potkalo nás pěkné překvapení, nebot´ všechny regály a chlaďáky s alkoholem a pivem byly zatažené "černým suknem" takže nám došlo, dneska nebudeme mít ani pivo. Nu což. šli jsme do půjčovny a za 20éček jsme si půjčili každý kolo na celý den. Naplánovali jsme si cestu, asi  10mil na nejzápadnější výběžek Irska "Slea Head" a "Blasket Islands"  a zpět. Bylo docela hezké počasí a v Dinglu trochu foukal vítr. To jsem ještě tenkrát netušil, co nás čeká když v Dinglu fouká lehký větříček. Prvních pár mil to šlo a jelo docela dobře, stavěli se na místě kde jsem kdysy opravoval Jimovi chalupu a kochali se okolní krajinou. Čím více jsme se blížili k pobřeží vítr byl silnější a silnější a jízda se stávala těžší a těžší. Nikdy bych nevěřil jak na horském kole se nedá jet. Nebyli jsme ještě ani v polovině cesty, když jsme jeli kolem samého pobřeží kde je to z kopce do kopce a vítr z otevřeného moře nám dával zabrat. Nikdy bych nevěřil, že při jízdě z kopce musím šlapat , abych vůbec jel a při jízdě do kopce mě předcházeli turisté (důchodci) , takže v jednu chvíli jsem radši  slezl z kola a vedl jej a znovu jsem je předstihl. Nadával jsem na šváru, že to nebyl vůbec dobrej nápad ty kola a při představě co nás ještě čeká to vypadalo, že se dostanem domů až někdy večer. On mě stále motivoval abych makal a že musim vydržet, ale já zrovna na kole nikdy moc nesportoval. V jednu chvíli jsme zastavili na jednom kopci a řekl jsem dost. Chtěl jsem zavolat nějakého taxíka a at´nás odveze i s těma zasranejma kolama zpět do Dinglu at´to stojí co to stojí. Řval jsem a fakoval jsem po anglicku a stejně v tom větru mě nebylo ani slyšet. Akorát švára furt řval nebud´měkej a makej a tlačili jsme ty kola do kopce i z kopce. Ňák jsem se překonal a když už jsme se odvraceli od pobřeží tak to začínalo zase trochu jet. Když jsme přijeli asi po osmi hodinách do Dinglu (ujeli asi 20mil), vrátili kola a řekl jsem nikdy více na kole! Došel jsem k poznatku, že by jet na kole k pobřeží muselo by být v Dinglu naprosté bezvětří aby na otevřeném moři jen trochu foukal vítr jinak to prostě nemá cenu a je to hotovej masakr.Nepřeháním. Takže po této zkušenosti jsem jízdu na kole moc nevyhledával i když jsem později koupil za 20éček postarší kolo od jednoho čecha, který tu končil. Na takové to pojíždění po Dinglu to bylo dobrý. Pomalu se blížil termín dokončení rekonstrukce, což bylo do konce dubna a najednou jsem zjistil, že máme ještě spoustu práce, takže se skončil relax, pohoda a makali jsme do večera a přes neděli.Dá se říci,že jsme to nakonec všechno zvládli, Jim byl spokojen a domluvili jsme si, že na závěr uděláme párty. Naplánovali jsme termín a pozvali všechny Čechy,plus několik dalších lidí a začali přípravy. Vím,že jsme s Edou dali každý 50éček a šli nakupovat. V té době se za těch 100éček nechalo docela dost nakoupit.(Co se týče pití). Vzali jsme kolečko a jeli s ním dolů do Super Value nakoupit. Za těch sto éček jsme ho naplnili vrchovatě pitím hlavně pivem a jeli zpátky do kopce. Někteří koukali docela divně, v kolečku jsme měli ještě zapíchlou českou vlajku,ale sranda musí být. Někde mám ještě fotky. Připravili jsme náš dům na párty, udělali výzdobu,za okno namalovali velký plakát v češtině. Eda udělal guláš, pekly se bramboráky,já jsem upekl dva velký český chleby holky dělaly chlebíčky a další dobroty no prostě super. Od rána jsme to připravovali,při tom trochu popíjeli,takže navečer už byla náladička. Začínaly chodit hosté.Pamatuji si přišel Jim se svou Patricií a pohostili jsme je domácím gulášem, ale pro Iry toto jídlo není moc oblíbené.(To jsme tenkrát nevěděli). Patricie se na ten talíř dívala dost nedůvěřivě, Jim jedl a velice si pochutnával a tak Patricie také okusila a docela něco snědla. To byla největší pochvala pro Edu nebot´ Patricie uznala, že je to docela dobré. Postupně docházely další hosté a do večera už bylo tak třicet, čtyřicet lidí hlavně z řad Čechů, ale i pár známých Irů a dalších národností. Docela slušně se to rozjelo a vzpomínám si na takovej mladej párek Maďarů (už nevím jak se jmenovali), kterým se strašně líbila "Žízeň" od Kabátů a stále jsem jim to pouštěl dokola a pořád jenom "Žížeň ajajaaaa". Později jsem jim vysvětlil co to vlastně znamená.Pařilo se až do rána a druhý den bylo co uklízet. Takže zdárně jsme ukončili náš tříměsíční závazek a švára se chystal k odjezdu. Dodnes se vzpomíná na tuto párty a později už  jsme se v tak hojném počtu nesešli. Nedlouho poté jsem vyprovodil šváru do Kerry na letiště a letěl domů. Vlastně letěl do Frankfurtu a odtud autem do Čech. Tak jsem zase zůstal sám a tato samota je vlastně na celém tom "dobrodružství" nejhorší! I já jsem opustil tento dům,který se ted´ nabízel na pronájem pro provoz restaurace,kavárny apod.Byl to začátek května r.2005 a domluvil jsem se , že budu pracovat na plný úvazek v restauraci.Mělo to své výhody i nevýhody, ale když jste v cizině tak si nelze moc vybírat.Velkou výhodou bylo to, že jsem nemusel hledat ubytování, nebot´ jsem mohl bydlet přímo nad restaurací, kde byly pokoje pro zaměstnance.Takže jsem měl zadarmo ubytování,stravování a v podstatě jsem tam dělal vlastně takového správce. Je to velká finanční pomoc, protože hodně ušetříte a všechno co potřebujete k životu máte zadarmo. Já jsem v podstatě chodil do krámu nakupovat pouze pečivo. Tak tímto začala naplno moje kariéra v Irské kuchyni. V sezoně tam se mnou občas bydlely ještě servírky nebo číšníci, ale po většinu roku jsem tam bydlel sám. Měl jsem pokoj pro sebe z výhledem na hlavní ulici v Dinglu. Jediným dlouhodobým spolubydlícím byl jistý Ir ( Harry), který měl pokoj vedle mě. Nastoupil sem asi o pár měsícú dříve a pracoval jako druhý kuchař. Později jsme se stali velkými kamarády a dodnes se kontaktujeme. Tento Harry žil předtím asi sedm let v NewYorku a po "dvojčatech" se vrátil a jak on říkal už to tam nebylo ono. Začínal jsem v této restauraci v sestavě kde byl hlavní kuchař Australan,pomocný Ir,pomocná síla(tedy já) ,vedoucí Ir,nějaké servírky,Polka,Francouzka,Litevka, plus majitelé. Po mojí zkušenosti z restaurace,když  vidím s odstupem času například v televizi v různých pořadech o provozování restaurací u nás, někteří lidé nemají absolutně zelené ponětí co to vlastně obnáší. V duchu si říkám "Měli by jste si zkusit aspoň jeden týden v naší restauraci, že by vědět aspoň trochu o čem to vlastně je a přestali naříkat!" Nevím jestli to bude někoho zajímat, ale popsal bych tu jak to u nás vypadalo. V podstatě stejně nemám o čem psát než to co jsem tam dělal a zažil.   Takže pracovní doba byla od 11,00 do 14,00 a potom od18,00 do 22.00. Normálně matematicky to dává 7hodin, které také byly propláceny, ale nikdy se tak nepracovalo, nebot´ v restauraci záleží na počtu prodaných jídel a pití a posléze hlavně uklízení, takže ve finále bylo odpracováno minimálně 10hodin denně. Pracovali jsme všichni až na pár vyjímek za minimální mzdu.. V letech okolo r.2004 to činilo asi 8éček na hodinu. Nebyl to žádný zázrak , ale vím,že holky třeba z Francie nebo Španělska říkaly, ale i z Německa ,že u nich je minimální mzda 5éček. Takže u nás se začínalo od 11hodin, což bylo pro mě docela nezvyk, nebot´ vesměs jsem vždy pracoval od 6 nebo od 7hod. V podstatě i když jsem podnikal nespal jsem déle než do 7hod. Jelikož jsem bydlel přímo nad restaurací mohl jsem vstávat v pohodě v 10 45. V podstatě jsem chodíval první do práce, nebot´ jsem jenom sešel z patra těch pár schodů a byl jsem tam. Potom teprve přicházel někdo z majitelů a pracovníci hlavním vchodem. Málokdy se stávalo, že by přišli hosté už od 11ti a tak byl čas na přípravu oběda. První co bylo jak jsem přišel tak, omýt a dát vařit brambory. Vlastně ještě pozapínat pece a trouby na provozní teplotu.Pak jsem vzal asi 25kg pytel brambor a vysypal do dřezu na mytí ve speciální místnosti na zeleninu, napustil trochu vody, vzal takové hrubé koště,  které se používalo pouze na toto a oběma rukama s ním drhnul ty brambory. Byla to docela dobrá rozcvička, jelikož musely být dost pěkně vymydlené, nebot´ zde se podávají brambory výhradně ve slupkách, nesmělo se stávat, že by hostům skřípal písek mezi zubama. Párkrát se stalo a taky jsem dostal pojeb. Potom jsem připravoval zeleninu na polévku. Těch polévek mohlo být tak suma sumárum 10 druhů a na každý den se to ňák měnilo. Polévky byly hrozné(teda podle mě) a neochutnal jsem ani jedinou. Např. mrkvová,brokolicová,pórková,žampionová aj. už si nevzpomínám. Tyto polévky byly úplně jiné než u nás. V podstatě to byla vždycky rozmixovaná ta zelenina a podle toho to vlastně byla jen barevná voda. Např. červená-mrkev,zelená-pórek,hnědá žampionová atd. Každý den se dělala také "Seasoup", což byla mořská polévka.Nikdy jsem ji neochutnal, ale byla dost žádaná. Každý den a někdy i dvakrát denně se pekl chleba. Dělali jsme si vlastní chléb a údajně hostům hodně chutnal.Musím na vysvětlenou uvézt, že zde chleba v obchodech a soukromých pekárnách nemá nic společného s tím co známe u nás. Nikdy jsem si nezvykl na zdejší chleba, je to dá se říci taková prkotina, ale byla to jedna z věcí , která mi tu každý den scházela. Takový dobrý čerstvý chleba! Už si nepamatuju přesně ten recept, ale zadělával jsem to v dětské vaničce a dávaly se tam dva druhy mouky,podmáslí,mléko a ještě takové jakoby otruby, nevím jak se česky nazývá. To vše jsem promýchal ručně a nandal do takových hranatých forem a dal péct. Peklo se to asi 90minut.Potom se to vyklepalo z forem a nechalo vychladnout.Tento chléb se podával zadarmo k jídlu a musel být stále na stolech nakrájený.Každé ráno muselo být v11hodin na stolech chléb,máslo a voda.Například voda (obyčejná voda z vodovodu) tu musí být ve všech restauračních zařízeních k disppozici a je zadarmo. Na každém stole stál skleněný džbánek s vodou.Také si běžně můžete ojednat sklenici vody a nikdo Vám nic neřekne. Zažil jsem jednoho Skota (typický zrzavý) už nevím jak se jmenoval (měl takový blbý jméno) a chodil pravidelně do jednoho báru tam hrál karty a pil vodu.Tento bár se odlišoval od jiných,nehrál tam Irské lidovky,ale muziku co mám rád a hlavně Pink Floydy. Později vždy když jsem přišel určitě pustil nějaké Pink Floydy.Občas jsem s nimi také hrál karty, oni mě naučili jak se to hraje,ale už jsem to zapoměl.Tento Skot tu žil jako tulák,spal nad Dinglem na kopci a vydělával si tím,že pletl dětem(a nejen jim) na ulici takové ty barevné bavlnky do vlasů.Za jednu osobu bral 10éček,(v sezoně Američanky a další si to nechávali dělat), ale my co jsme ho znali jsme si říkali,že v životě by jsme si od něj nic nenechali udělat,nebot´ jsme viděli jak měl špinavé ruce atd, protože se neměl ani kde pořádně umýt. Zajímavé bylo, někdo mě říkal,že on po sezoně vždycky cestuje po světě. Nevím jestli to byla pravda, ale když jsem s ním kecal tak jsem se ho vyptával kde všude byl a kam ještě pojede. Je fakt ,že mi vyprávěl různé příhody z různých koutů světa,ale nevím jestli to byla pravda.Tak abych se zase vrátil do restaurace, z toho vyplývá, že se tu spotřebuje hodně vody. Například jenom v Dinglu kde bylo asi na padesát hospod, si člověk lehce spočítá kolik dennodenně proteklo vody. V té době byla voda zadarmo, nebo jenom za nějakou symbolickou cenu. Vím, že v domech nebyly žádné vodoměry a neslyšel jsem nikoho , že by platil nějaké účty za vodu. Vlastně v době kdy já jsem zde působil byl Irský Tygr (Celtic Tyger jak se všeobecně užívalo) na vrcholu a byl tu v podstatě blahobyt. S ničím se nešetřilo!!! I samotný rozvod vody byl zajímavý a jednoduchý. Jednalo se o samospád. V každém domě byly na půdě nádrže kam byla nejprve přiváděna voda a potom z těchto nádrží byla samospádem rozvedena po domě. To znamená, že největší tlak  byl vždycky v přízemí než v patrech. Když se sprchovalo více lidí tak to byl docela problém. Co já jsem poznal Irsko a Iry vůbec tak bych to definoval "Nic hlavně zbytečně nekomplikovat!" V podstatě pravý opak toho co jsem znal z domova.Dalo by se říci, že jsem zažil prakticky ten jejich nevětší blahobyt, ale draze vykoupený, který ted´ budou muset splácet. Působil jsem tam v letech 2003-2008 a vlastně jeden z důvodů proč jsem to ukončil byl i ten, že už to začínalo být horší a " horší ", myslím finančně.   Když už má člověk rodinu tak by měli být pohromadě.a jak jsem řekl  po finanční stránce to už taky nemělo takový efekt., V podstatě za nějakých 200kč na hodinu makat někde na konci světa, to mi spousta lidí v Čechách řekla , "To mám tady taky a nemusím  podstupovat takovou obět´." Mohu říct odpovědně, že peníze  zde jsou opravdu těžce, ale těžce vydělané, což my  potvrdí všichni co tu dělali a nevím o nikom kdo by měl tzv, lehký džob.(myslím od nás cizinců)  Samozřejmě nějaké peníze jsem vydělal. Odhaduji to na nějakých 80 000 eur. Je to dobrá zkušenost zažít si v životě vydělávat dostatek peněz, vlastně víc než potřebujete, ale nějakým záhadným způsobem se ty peníze stejně rozkutálý. Je fakt,že po pěti letech jsem znal Dingle a okolí jak svoje boty a byl jsem v podstatě jak oni říkají "Dingleman". (Dinglovák) Musel jsem se rozhodnout co dál. Nechtěl jsem už takto sedět na dvou židlích a řekl jsem, že to musím rozseknout. Měl jsem záměr i žádat o Irské občanství nebot´ po pěti letech práce a bydlení je možné. Mohli jsme se z celou rodinou přestěhovat (třeba jen na nějaký čas) ,ale to by zřejmě také nebylo to pravé. Někteří z mých kamarádů se tam oženili, z kamarádek vdali a další tam žijí dodnes. Nevím co je dobře ??? Na jedné straně každěmu doporučuji podobnou  zkušenost a na druhé straně léta strávená v cizině, když se člověk stejně jednou vrátí domú jsou jakby ztracená. Nevadí, vrátím se zpět někdy do roku 2005 na začátek léta.